Proč je strach užitečný? Proč nebyly u řeholních bratří a sester patrné známky nemocí mozku? Proč v nás vyvolávají obličeje na obrazech a fotografiích stejné emoce, jako by šlo o živé lidi? A proč je nám pohled z očí do očí trvající děle než sedm sekund nepříjemný?
Lidé vídají neznámé obličeje i v neživých předmětech. O halucinace přitom nejde. Čím to tedy je?
Je potřeba si uvědomit, že lidské oko, tedy sítnice a zrakový nerv, fungují pouze jako čidlo ke sběru informací. Okem sice „posbíráme“ 80 % přijímaných informací, ale samotný obraz se vytváří až v mozku, kde ho mají na starosti specializované zrakové neurony. Podstatou tohoto jevu, kterému se říká pareidolie (z řečtiny, doslova „nepravý obrázek“, pozn. red.), je tedy optický klam, při němž je zrakové vnímání dotvářeno do jiného celkového obrazu. Nejčastěji se s pareidolií setkáváme při pohledu na nebe, když si oblaka či mraky změníme do podoby lidských tváří i celých postav. Obličeje však „vidíme“ také na kmenech stromů, kamenech, v oprýskané zdi a podobně.
U lidí, které známe dobře, jsme schopni rozeznat krátké výrazy a problesky určitých emocí. Ty jsou totiž rychlejší než rozum.
