Když jsem v únoru tohoto roku získala startovné na svůj první triatlon v životě, myslela jsem si, že jen spojím svůj milovaný běh s oblíbenými kompenzačními sporty. Plavat přece chodím jednou týdně kvůli astmatu a na kole se často přesunuji z jednoho vinařství do druhého. Někdy dokonce musím trochu víc šlápnout do pedálů, aby mi nezavřeli. Navíc moje představa ideálního dne, kdy si ráno zaplavu v moři, pak si udělám cyklistický výlet a den zakončím výklusem po pláži, už přece triatlon zahrnuje. Jen ti profíci u toho nějak zbytečně moc spěchají.
V očekávání této pohodičky jsem nastoupila do pětiměsíčního výcvikového drilu, který zahrnoval třináct tréninkových hodin týdně, vstávání v pět ráno následované degustací vody ze všech bazénů v Praze, různorodou bolest v do té doby absolutně neznámých svalových skupinách a adrenalinový trénink cyklistické motoriky čítající naskakování, seskakování, chytání bidonu v plné rychlosti a jízdu v balíku řídítko na řídítko. Zocelena tímto tréninkovým plánem, leč ochromena ukázkovým nachlazením, jsem se v sobotu ráno postavila na start závodu o desetině ironmanských distancí - MINI TRIPrague.
Depo na mostě
Kolo na stojan, na něj položit helmu, na rám nalepit energetický gel. Do pytlíku „Bike“ boty na kolo a brýle, do pytlíku „Run“ boty na běh a tablety cukru. S neoprénem na ramenou a startovní čepičkou na hlavě procházím bosá po mostě Legií, užívám si výhled na Pražský hrad a snažím se zapamatovat si místo uložení svých věcí.
Odkysličením oblbnutý mozek totiž rád zapomíná a někteří závodníci stráví pár perných chvilek orienťákem mezi stovkami stejných pytlů, protože už neví, že věci mají uložené na druhém stojanu vlevo, těsně u reproduktoru.
Předzávodní cvrkot v depu se liší od běžeckých závodů, protože triatlonová komunita je malinká a každý tu každého zná. Přijde mi, že příprava depa trvá mnohdy déle než závod samotný, takže doba k navázání kontaktů je delší a příležitostí k seznámení je víc. Jen ta předzávodní nervozita je všude stejná.
Plavat proti proudu
Výběh z mrazáku jménem Vltava
Pokud máte rádi grotesku, nenechte si jako diváci ujít tu část s oblékáním neoprénů. Alespoň v mém případě se jedná o soustavu prostocviků připomínající nalitou žížalu přistiženou uprostřed samohany, za kterýžto pohled bych měla vybírat vstupné. Ten obleček jsem si ale zamilovala.
Cokoliv, co se říká o účinné pomoci neoprénu při plavání, je nic ve srovnání s vlastním pocitem přímo ve vodě. Vltava má necelých šestnáct stupňů a vlézt do ní znamená několikrát se hluboce nadechnout a vydechnout pro zmírnění teplotního šoku. Pak se voda v neoprénu ohřeje od těla a já vklouznu pod hladinu jako had. Nějaká příznivá síla mi drží nohy nahoře, užívám si plavání téměř bez námahy. Než do mě uprostřed řeky mezi startovními bójkami udeří vltavský protiproud.
Ihned po startovním výstřelu zjišťuji, že mi nachlazení znemožňuje i jen vydechovat do vody, takže děs z temné hlubiny pode mnou obsahující chcíplé ryby a útočící vodníky střídá děs ze smrti udušením. Vltava chutná jako stoka vedoucí z pivovaru a má proud jako Niagarské vodopády. Odvážlivce, kteří se pokusí si na těch třech stech osmdesáti metrech byť jen vteřinu odpočinout, strhává o několik metrů vzad.
Končím s pokusy o kraul, nasazuji sebezáchovné hrabání ve stylu „elektrická myš“ a s děsem sleduji, jak se bójka značící otáčku staví vůči mému úsilí absolutně netečně. Kdybych měla sílu, budu brečet zmarem, kdyby to šlo, vystoupím z tohoto kolotoče připomínajícího „mlýnek pro křečky“ a půjdu spráskaně domů. Takhle si jen kopy prsových nohou vybojovávám pozici ve skupince, využívám hlavu nad vodou k vytýčení nejkratší trajektorie a za zvlášť příznivých chvilek se uchyluji ke kraulu.
Z vody se škrábu dezorientovaná a s pocitem pěti panáků rumu v žilách. Místo poctivě nacvičeného strhnutí neoprénu, které se tak efektně vyjímá na fotkách, lezu do schodů k depu na mostě s vervou uhnaného slimáka.
Na kole k lahůdkářství a zpět
Otáčka je jen pro technicky dobře vycvičené borce
Kolo je moje parádní disciplína, asi proto, že to je běh, při kterém se sedí. Užívám si osmnáct kilometrů rychlé jízdy v místech, kde většinou stojím v koloně, a rovný asfalt na známé trase vedoucí k mému oblíbenému italskému lahůdkářství. Dnes si nepochutnám na místním „frito misto“, na menu je meruňkový gel přilepený k rámu kola. A protože triatlonista nesmí svinit pod sebe nikde jinde než na občerstvovačkách, schovávám odpadky do podprsenky.
Také pitný režim se v triatlonovém závodě poněkud liší od mého vysněného „ideálního dne“ a prosecco se nepodává. Sice jsem se dost napila už ve Vltavě, ale za určitých bezpečnostních rizik spojených s kličkováním jednoruč mezi soupeři a kanály zvládnu vypít celý bidon iontů. Oživlá s gustem předjíždím všechno živé, využívám povoleného draftingu a ve stylu „klíště“ se držím svých obětí i přes jejich snahy mě setřást vysednutím ze sedla či úmyslným zpomalováním.
Jakákoliv bolest ve stehnech je totiž lepší než šlapat proti větru sama, takže makám, případně na chvíli tahám. Jen v každé otáčce, na svém stroji stále poněkud technicky nestabilní, téměř zastavuji a kvičím děsem z možného pádu.
Běh mezi hipstery
Depo s výhledem na mostě Legií
A pak už následuje seskok z kola, běh po modrém koberci stylem robota, kterému zapomněli naolejovat kolenní klouby. I když jsem poslední kilometr jela na lehčí převod a z tréninku moc dobře vím, že nohy po přechodu z kola na běh neposlouchají a bolí, stejně si při výběhu na Žofínský ostrov nedokážu představit, jak závod dokončím.
Bojovat se ale musí, a tak strojově dusám Náplavkou plnou turistů a lidí vracejících se z farmářských trhů. Nevím, kolik z nich se motá v běžecké trase naschvál a kolik to dělá jen z vrozené vymatenosti, ale v amoku z vyčerpání si bráním ideální stopu rovného chodníčku mezi sílu ubírajícími dlažebními kostkami i pomocí loktů a ostrých slov. A v momentě, kdy mě přestanou bolet nohy, mě začne píchat v boku.
Na posledním kilometru mě dohání trenér a přes jasné známky blížícího se kolapsu mě sliby brzkého konce mého utrpení donutí vydat poslední síly na předběhnutí soupeřky přede mnou. V cílové rovince tedy vysprintuji souboj o čtvrté místo a závod končím v novém osobním rekordu sto osmdesáti sedmi tepů za minutu.
Dala jsem svižně desetinu trati Ironmana a můj absolutní obdiv má každý, kdo dokáže přežít cokoliv delšího. Ti, kteří u toho navíc dokážou závodit, pravděpodobně pocházejí z nějaké jiné planety. Tři disciplíny postupně rozšmelcovaly moje tělo a způsobily mu takové vyčerpání a bolest svalů, že absolvování ultramaratonu byla proti tomu jen nedělní vycházka. Nicméně... nevíte někdo, kdy se koná nějaký další hezký triatlon?
Zvláště bych chtěla poděkovat za podporu v tréninkové přípravě České Triatlonové asociaci, trenéru Petru Soukupovi a běžecké speciálce Triexpert.
A tímto prosím pořadatele a správce Povodí Vltavy, aby byli tak laskaví, a příště ten protiproud v řece vypnuli. Protože já tam budu zas.
Pardubice, jak jste je nezažili: u běhu na Kuňku nesmíte chybět!Zažijte 1. října 2016 skvělou běžeckou akci. Poté, co spolknete 13 kilometrů, bude na vás čekat občerstvení z domácí kuchyně organizátorů. Nenechte si ujít Craft RUNGO běh na Kuňku a registrujte se hned. V ceně získáte kvalitní funkční tričko Craft.  |
