V čem vlastně její podstata spočívá?
Snažím se dělat všechno pro to, abych už byl co nejméně smýkán okolím a událostmi, abych naopak co nejvíc sám rozhodoval o tom, co budu v následující hodině, odpoledni či dni dělat. Pokouším se také dodržovat zásadu, že člověk má dělat v jedné chvíli vždycky jenom jednu věc. Když třeba pije kafe, má pít kafe, ne ještě k tomu střídavě telefonovat, psát na počítači a odpovídat těm, kdo vejdou do dveří.
Jak to ale dokážete, sedět v místnosti s telefonem, a jenom pít kafe?
Prostě ty telefony nezvedám. Dalo mi to sice zpočátku dost přemáhání, ale naučil jsem se to. V té čtvrthodinové pauze, kterou mám dopoledne i odpoledne mezi psychoterapeutickými sezeními, se uvelebím do křesla, vychutnávám si voňavou horkou tekutinu a klábosím s lidmi, které mám rád. Říkám-li klábosím, mám tím na mysli, že s nimi neřeším vůbec žádné pracovní problémy. Jen tak se bavím. A vůbec mi při tom nezáleží na tom, jestli jsem zrovna dost inteligentní nebo dost šarmantní.
Jak se vám pak ovšem dovolají pacienti, kolegové, a třeba i manželka?
Na "příjmu" jsem den co den mezi osmou a devátou a pak mezi dvanáctou a třináctou hodinou. Všude na to upozorňuji. Zdá se mi, že si okolí lehce zvyká. Dokonce i moji nadřízení. Rozhodně lépe než na můj styl vyřizování papírů.
V čem je tak zvláštní?
Pokouším se redukovat všechny zbytečnosti. Tedy i ty administrativní. Potíž je občas v tom, že se lišíme v názoru, co zbytečné je a co není. Záležitosti nicméně třídím na tři kategorie. Ty podle mě důležité se snažím vyřídit hned a co nejlépe. Méně důležité vyřizuji co možná nejdříve, a pokud je nestihnu, slušně se omluvím a netrápím se tím. U nedůležitých pak používám známou metodu "vyhnívání". Osvědčuje se. Mimochodem, už zakrátko jsem zjistil, že co je předkládáno jako naléhavé, ještě nemusí být důležité. Někteří lidé považují takový postup za nezodpovědný. Já jsem ale přesvědčen o tom, že nezodpovědné je věnovat málo času a energie věcem skutečně důležitým jenom proto, že ho na ně kvůli zbytečnostem už víc nezbylo. Z toho má pak člověk výčitky, které ho dělají ještě nervóznějším. Každému ale mnohem víc prospěje, když se místo kárání pochválí.
Vy to děláte?
Teď už ano, samozřejmě s mírou. Pokaždé, když dokončím nějakou práci nebo mám pocit, že se mi něco extra vydařilo, si v duchu řeknu: No, vidíš, to se ti docela pěkně povedlo... A nejen to: já se dokonce často i odměním.
Čím?
Teď zrovna mám v oblibě tatranky a banány. Ale pozor: už se neodměňuji předem, jak jsem to často dělával. To jsem si říkal: no, budu muset zasednout k psaní, tak si na příjemný rozjezd uvařím kafe... Jenže pak jsem práci odkládal a odkládal. Často jsem nakonec nenapsal ani řádku, takže mě hryzalo svědomí. Mnohem lepší je proto obrácený postup: slíbím si za odměnu kafe nebo cokoli jiného, ale až poté, co napíšu určitý počet stránek. To pak mám motivaci jako řemen. A všechno mi chutná dvojnásob.
 Ke každodennímu rituálu, z nějž se Ján Praško už dnes nenechá vyrušit, patří čtvrthodinka s kávou. "Vždycky svírám šálek v dlaních, abych vychutnal i to příjemné teplo," říká lékař. |
