Víc než dva týdny neběhám, pravá holenní kost nedrží krok s tréninkovým plánem, takže s ní musím držet krok já a dát jí pauzu. Někdy v dubnu jsem si začínala být jistá, že půlku natrénuju a dám, teď si tím jsem jistá čím dál míň. Poslední týden se cítím nezvykle. Vím, že bych měla ještě aspoň jednou vyběhnout, ale to by znamenalo vrátit bolest nohy o dva týdny zpět, riskovat zhoršení a ohrozit půlku. A já jsem posera. Neriskuju. Navíc jsou tyto dny venku tropy. Takže večery trávím doma u fotbalu s nohami na stole.
V pátek mě navštíví stres. Večer ještě oslava kamarádových narozenin, protentokrát ale nejsem dobrý společník. V hlavě mám jen sobotu. Čeká mě něco a sama vlastně ani nevím co. Všichni blízcí mně tvrdí, jak to dám a jak to bude všechno v pohodě. Samý odborník kolem.
Do Olmíku dorazím v sobotu 21. června po poledni. Nic tu zatím nenasvědčuje, co za pár hodin propukne. V EXPU vyzvednu startovní set, projdu pavilon, koupím si zázračnou ampulku s energií a najednou se mi rozklepou kolena tak, že musím zastavit a uklidnit se. Radu začíná mít strach...
Zapadnu s gazelkou Ladou, která dnes neběží, a kamarádkou Jarkou do VIP zony. Dortíky, maso, tvarůžky, šampaňské… Trpím, ale překonám se a zamířím k lednici pouze pro matonku. Pak mě zachrání gazelka Renča, která dnes běží a tvrdí, že dortík můžu, protože je to energie. A tu já potřebuju. Tak si ji dám dvojitou. Pro jistotu.
Pak dorazí další kamarádka Maruška, která za mnou přijela až z Benešova. Pak vidím ještě přicházet mamku, taťku, sestru, neteř, babičku… A tak ne, to je babička někoho jiného.
Nervozita stoupá. Mám žízeň, mám hlad, chce se mi na záchod, chce se mi zvracet, chce se mi brečet. Mám strach. Ale samozřejmě na sobě nedám nic znát.
Vyrážím bez ampulky
Připnu startovní číslo a s předstihem se s Renčou vydáme ke koridoru "J". Najdeme ho hned, je úplně poslední. Do startu zbývá 15 minut a Renča si odskakuje, ale slibuje mi, že se vrátí. Koridor se plní a já jsem sama uprostřed davu, ve kterém mě Renata nemůže najít. Všichni kolem začínají vytahovat zázračné ampulky. A ta moje? No, tu přeci drží v ruce Jarka, ve VIP zoně. Dala jsem jí ji podržet, když jsem si připínala startovní číslo.
Výstřel, Vltava a pomalu se šouráme ke startovní čáře, když v tom mi najednou zezadu poklepe na rameno paní s kamerou. Není možné! Jsem slavná! S úsměvem ji uvolním cestu, aby mě mohla líp zabrat zepředu. Jenže co udělá? Má objektiv jen pro Kazmu, který se šourá přede mnou!
A už vybíhám. S úsměvem zamávám svému kotli, pravděpodobně to bude můj poslední dnešní úsměv. Vůbec nevím, co mě čeká, netuším, jak rychle běžet, jak rozložit síly. Vydržím vůbec nějaké dvě a půl hodiny běžet v kuse? A tak se nechám pro začátek unášet davem. Za kruháčem se vedle mě konečně objeví Renča. Nekecala, vrátila se! "Renčo! Kam sakra běžíš?" A zase jsem sama.
Trochu mi začíná vysychat v krku a těším se na první občerstvovačku. Ta je dost nešikovně těsně za pravotočivou zatáčkou. Než se zorientuju a dostanu do pravého běžícího pruhu, stihnu taktak poslední stůl s ionťákama. Ale díky za něj.
Romská kapela u nádraží buší do rytmu a všichni automaticky přepnou na vyšší rychlost. Na čtyřech kilometrech mě doběhne kamarádka Lucka, lehce pokecáme a rozloučíme se. Lucka chce doběhnout za světla. Přestože je trať mírně do kopce, běží se mi fajn. Ale stejně se těším, až tudy dnes poběžím po druhé a do cíle mi budou chybět nějaké 3 kilometry.
Podpořila romská kapela i vzkaz přes moderátora
Teď jich mám před sebou sedmnáct. To je vzdálenost, kterou mám vyzkoušenou, takže odteď už vím, do čeho jdu, a můžu být v klidu.
Kelímky, kelímky, sem tam houbička…. probíháme další občerstvovačku. Tentokrát se soustředím, přejdu včas do chůze a beru vodu. Někde nabírám do pravé boty i kamínek, který nakonec donesu až do cíle.
V dálce na obrazovce přeskakují video vzkazy ostatním běžcům a velkou radost mi udělá moderátor, když nahlas přečte vzkaz i pro mě. Od Víti, je skvělá!
Nejhezčí úsek je sedm až devět kilometrů, které vedou Smetanovými sady. Dvakrát si mě tu najde můj kotel, v protisměru Renču zahlédnu a zamáváme si s Víťou. Do toho všeho úžasní fanoušci a hlavně dětičky čekající na plácnutí si s běžci.
Další úsek nic moc. Vyběhli jsme někam mimo civilizaci, fanoušků podstatně ubylo, vzaly za své i síly a je to tu taková trošku nuda. Nuda dlouhá čtyři kilometry.
Ale pak už přijde známá trasa centrem, kapela u nádraží to ještě nezabalila, opět nezklame a nakopne. Už se ale vyhýbám plácnutí si s dětičkami, ruce mám jak z olova a místo jemného plácnutí bych je mohla zaplácnout.
Osmnáctý kilometr už taky znám. Sice mám pocit, že v prvním kole bylo stoupání mírnější, ale mám před sebou jen nějaké tři kilometry. To musím dát. Vím, že to dám!
Vodu v poslední občerstvovačce už do sebe kopnu profesionálně, dokonce se mi i podaří sebrat hrst rozinek a nasypat je do pusy. Příliš pozdě si uvědomím, že čím delší je uběhnutá vzdálenost, tím obtížnější je synchronizace nádechu nosem, výdechu pusou, výdechu s plnou pusou rozinek... rozinky končí všude kolem mě, ale jsem ráda, že jsem se neudusila, těsně před cílem by to byla škoda.
Poslední kilometr si užívám. Před cílovou rovinkou trasa mírně klesá a v dálce už slyším peklo z náměstí. Odněkud se zjeví kolega z práce Bohuš. Prý jsem dobrá a dám to. Aby ne! Zbývá posledních 500 metrů. Poslední levotočivá zatáčka do cílové rovinky, cedule 21 kilometrů, u ní jsem se ale vyfotila už dopoledne v civilu, takže teď nezastavuju. Modrý koberec. Už nespěchám. Beze slov pozdravím svůj kotel, zavřu oči a vběhnu tam… do cíle! Nejsem první, nejsem ani v polovině startovního pole. Ale doběhla jsem. A to je sakra uspokojení.
