Měli jsme už doma malého syna a čekali holčičku. Když jsme se brali, byl to fajn a příjemný člověk. Nemusel nikdy zvýšit hlas, a přesto měl přirozenou autoritu všech podřízených. Tehdy jsem ještě nechtěla uvěřit, že s diagnózou "schizoafektivní psychóza", tedy vážným typem paranoidní schizofrenie, se nedá bojovat. Tedy pokud nemocný sám nechce.
Šest týdnů jsem o sobě nevěděla- příběh schizofreničky |
Tou dobou jsme už přitom prošli dvěma roky jeho nepochopitelného bláznění. Ztratil dobrou práci i podnikání, rozhádal se s každým, s kým to šlo. Přestal sportovat, i když do té doby denně dokázal uplavat i deset kilometrů nebo si dát stovku na kole.
Chlap, který se dřív mile smál, uměl si hodiny láskyplně hrát s dítětem a při hádkách byl smírčím elementem, začal najednou dělat nepochopitelné scény v obchodech kvůli malichernostem a podával jedno trestní oznámení za druhým. Na všechny. Na celý svět.
Nebo vydržel celé hodiny mlčky ležet a hledět do stropu. K tomu, aby agresivně vybuchl, stačila nevinná otázka: "Co se s tebou děje?"
I když mi do té doby často vyznával lásku, začal mě ze dne na den nenávidět a podezírat. "Ty mi ředíš mléko? Chceš mě otrávit? Dnes na mě najíždělo na ulici auto, chtělo mě zabít. Ticho, nemluv, odposlouchávají nás, všude kolem jsou teď odposlechy, chtějí mě dostat," slýchala jsem.
Mami, co se s taťkou děje? Já se ho bojím
V noci jsem usínala se strachem. "Ty nejsi moje žena. Ty jsi někdo úplně jiný a já musím přijít na to, kdo vlastně jsi..." pronesl jednou nad ránem, když mě probudil jeho bodavý pohled.
Tehdy jsem se ho začala opravdu bát. Kontrolovala jsem, jestli pod peřinou nemá schovaný nůž. Děti jsem s ním nenechávala už vůbec samotné. Prosila jsem ho se slzami v očích, aby šel k psychiatrovi. Odmítal. "To ty jsi nemocná. Vy všichni jste nemocní," křičel jako pominutý. Zlost na celý svět mu už čišela z očí.
"Mami, co se s taťkou děje? Já se ho bojím," ptaly se se strachem naše děti, tehdy až příliš malé na to, aby vše pochopily. Dokázal křičet tak, že to bylo slyšet o pět domů dál. Když mě poprvé fyzicky napadl, rozhodla jsem se konečně kvůli strachu o děti vzít to celé do svých rukou. Od té doby skončil na léčení ještě několikrát.
Trápila jsem se s ním dalších sedm let, než jsem to pochopila: zákeřná nemoc stále postupuje. I když jsem po večerech odpočítávala utlumující léky, abych se ujistila, že dodržuje léčbu, po čase jsem vždy zjistila, že je přestal brát. Měl je všude, po kapsách, v peněžence... Pak už bylo jen otázkou dnů, kdy se znovu rozběhly halucinace, bludy a začal vykonávat příkazy imaginárních hlasů, které mu neustále cosi našeptávaly.
Teď jsme rozvedení a odstěhovala jsem se. Terorizuje nás ale dál. Nikdo na něj nemá a nikdo nekontroluje, v jakém stavu právě je. Pokud se nebude chtít léčit dobrovolně, nic jej k tomu nedonutí.
Nemoc mu těžce nabourala logiku i citové projevy. Všichni z něj máme obavy. Už ani nespočítám, kolikrát jsem za ty roky volala policii, když bušil na dveře a vyhrožoval únosem dětí.
Kolikrát jsem volala záchranku v domnění, že lékař pozná, že tenhle člověk s chorým mozkem může komukoli ublížit. Roky jsem zoufale obíhala a upozorňovala řadu institucí od péče o dítě přes státní zastupitelství či soudy na to, co se u nás děje.
"Jo paní, to vám nezávidíme, ale s tím my nic neuděláme, to je opravdu složitý problém," vymlouvali se neochotně jedni na druhé. A posílali mě, zoufalou a ztrápenou mámu, ze dveří do dveří.
Až když málem zabil vlastní dítě, úřady začaly jednat
Po letech vyvrcholilo jeho neléčení tím, že surově zmlátil své vlastní dítě. Tehdy se to ve mně všechno vzepřelo.
Teprve pak, a stálo mě to opravdu hodně neústupnosti a vyhrožování ombudsmanem i ministry, se najednou dohledala jeho lékařská zpráva. Stojí v ní, že může být nebezpečný svému okolí i sobě. Pak to šlo ráz na ráz. Výslechy, rozhýbal se státní zástupce i soudce, který nařídil okamžitou léčbu. Hned další den pro mého manžela přijela zásahovka. A on po šesti letech, kdy nedocházel k lékaři, skončil opět na psychiatrii.
Jenže: jen na pár týdnů. Dál se léčit odmítal. V léčebně totiž takového člověka zbaví jen těch nejakutnějších příznaků nemoci. A ve fázi, kdy již není nebezpečný, jej lékaři musí propustit.
Teď je doma a nikdo neví, co se s ním děje. Byl to krásný, inteligentní a hodný chlap. Ta šílená nemoc z něj dokázala za pár měsíců udělat agresivního, nevyzpytatelného a bezcitného člověka. A my z něj dál máme s dětmi strach.
Víme, že stačí, aby pár dnů nebral prášky. A pokud se urychleně nezmění systém péče o duševně choré v tomto státě a nebude je konečně někdo hlídat, bude se ta děsivá noční můra opakovat. Až to jednoho dne skončí zle.
