Asi každý, kdo si kdy pročetl nebo prohlédl cestovatelský blog nebo vlog, musí mít pocit, že dlouhodobé cestování musí být ta nejlepší věc na světě, kterou lze dělat. Ano, cestování je skvělá věc. Poznávání nových míst a kultur je k nezaplacení a obohacuje život. Dlouhodobé cestování má ale také své stinné stránky, na které jsme po třech měsících našeho aktivního putování narazili a o kterých se tak často nemluví.
Ze Zélandu do Česka
|
Vítejte ve Vietnamu
Vietnamci jsou velmi pracovití a přátelští. To se nám po přejezdu z Laosu do Vietnamu taky potvrdilo. První velmi blízká zkušenost s vietnamskou otevřeností byla, když mi asi sedmdesátiletý stařeček sahal na můj, tehdy přerostlý plnovous. S úsměvem na tváři jsem si říkal: „Sakra, tohle je úlet!“
Hned jsme s Daškou věděli, že se ve Vietnamu budeme cítit dobře. Částečně zmizela i jazyková bariéra, protože vietnamština používá znaky anglické abecedy doplněné o speciální znaky, podobně jako čeština. To znamená, že si konečně můžeme přečíst jídelní lístky, pouliční cedule a nápisy. Toto bylo v Laosu a Thajsku nemožné, obzvláště v neturistických oblastech, kde jsme byli odkázáni pouze na naši velmi omezenou slovní zásobu.
Jako vždycky, alespoň první den v nové zemi jsme si dali den odpočinku, abychom si prošli město a prozkoumali místní zvyky, kavárny, restaurace a rytmus města. Vietnamské tržnice jsou ve srovnání s těmi v Česku větší, rušnější a plnější. Prodavači jsou důraznější a oslovují každého, kdo kolem nich projde. O to více oslovovali nás jako západní turisty. Vzájemně jsme si byli diváky a pozorovanými zvířátky.
Ne vždycky se nám ale Vietnamci vnucují. Někdy jen nadšeně mávají, ať si u nich něco koupíme, nebo jenom pozdraví. Když se ale někde zastavíme a chceme si koupit jídlo a místní nám nerozumí, používáme překladač v telefonu. Několikrát jsme se tak ocitli v situaci, kdy máme tichou diskuzi prostřednictvím slov vyťukaných na displej mobilního zařízení. Nejvíce místním ale stejně dělala radost pouze naše přítomnost. Byli rádi, že mohli hostit někoho z cizí země, kdo zavítal do normálního města a do jejich ulice, kde nic moc není k vidění.
S nadšením vpřed, ale ne moc rychle!
Plni skvělých dojmů z vietnamské kultury poté vyrážíme na Ho Chi Minhovu dálnici a ukrajujeme velké porce kilometrů. Moje hlava si už zvykla na každodenní rutinu vstát a sednout na kolo. Je to asi takové, jako každé ráno vstát, zavázat si tkaničky běžeckých bot, překročit práh bytu a rozeběhnout se. Chvíli to trvá, než se zahřeju, ale po prvních pěti kilometrech se dostávám do svého tempa a šlapu do té doby, než se na hodinkách objeví dvě nebo dvě a půl hodiny jízdy. Teprve pak je čas na přestávku.
Většinu času jedu vepředu, pak zastavím a počkám na Dašku. A tak se to opakuje. Cesty jsou rušné, takže nemůžeme jet vedle sebe, vietnamští řidiči jsou navíc chroničtí trubači. Klakson používají neustále. Když zdraví, když předjíždějí, když projíždějí v opačném směru a taky když potřebují dodat sílu v předjíždění nákladního auta v zatáčce. Zkrátka, na co zpomalovat a jet opatrně, když se dá troubit? Poslední zmíněná situace pro nás nejednou skončila zastávkou v příkopu a ústním průjmem sprostých slov.
V polovině naší jízdy Vietnamem slavíme tři měsíce na cestě. Ačkoliv je vietnamské jídlo super chutné a výživné a cítíme že nás posiluje, nějak na nás dopadá vyčerpanost. Nekonečné plánování, kde budeme další den spát, kde se najíme, jaký má zítřejší trasa profil a kolik ujedeme kilometrů, z nás vysává energii a ani sebevětší porce skvělého jídla s tím nic nezmůžou.
Mám dny, kdy je lépe a kdy je hůře. V těch horších podrážděně reaguju na Dašku, za co se moc nemám rád. Viním z toho vyčerpanost, i když za tím stojí jen má slabá vůle. Vkradla se mezi nás rozčarovaná nálada, a tak se ji snažíme společnými rozhovory vyhnat pryč. Musím zvolnit, začít odznova. Říká se, že tempo určuje ten nejslabší z výpravy, a je to pravda. Je jedno, jak rychle jedu, stejně musím někde počkat na Dašku.
Běžecká paralela
Shon událostí a psychické rozpoložení mi připomnělo, jaké to bylo půl roku intenzivně trénovat na svůj druhý stokilometrový závod. Narozdíl od naší cyklojízdy domů jsem měl k dispozici knížku, podle které jsem trénoval, to nejkvalitnější jídlo, které jsem si mohl dovolit, a dostatek odpočinku. Tehdy jsem si připadal jako špičkový běžec s trenérem, nutričním poradcem a podporou mé nejbližší v zádech.
Teď si připadám jako někdo, kdo dostal nápad se rozběhnout na nejdelší možnou trať bez toho, že by před tím příliš přemýšlel. Původní nadšení z naší cesty ze mě pozvolna opadlo a přes období frustrace na rušných cestách Vietnamu jsem se dostal někam, čemu se říká v ultramaratonském žargonu „dark cave“ (temná jeskyně). Nyní společně s Daškou pracujeme na tom, jak se z toho temného místa, kam je přitahována má mysl, dostat, a jak se posunout v naší cestě domů dále.
Znáte ty pocity a zažili jste někdy podobné chvíle při dlouhodobé zátěži? Jak překonáváte podobné situace vy?
Naše statistika Vietnamu:Najeto: 1192,6 km Nastoupáno: 8823 m Projetý nejvyšší bod 1108 m n. m. Počet dnů v zemi: 24 dnů na kolech včetně 6 odpočinkových dnů 0 nocí ve stanu 6 deštivých dnů 0 závad a oprav Pády beze změn, stále 2:2 (Jakub:Daška) Najeto celkem: 4469 km Nastoupáno celkem: 46563 m Celkový počet dnů na cestě: 106,5 dne |
