Od malička dělám nějaký sport. Plavání, běh, gymnastika, basketbal, triatlon, atletika... z toho všeho jsem ochutnal i závodění, další bylo například karate, samozřejmě fotbal s kamarády, in-line, lyže aa tak dál. Na několik let jsem si čichnul k opravdovému vrcholovému plavání, dvou až čtyřfázové tréninky jsou nenahraditelnou nejen sportovní zkušeností. Sport mi dal přátele, radost, zdraví, ale taky spoustu bolesti a hlubokou zkušenost v sebepřekonání. Ze všeho krásného i těžkého, co jsem ve sportu zažil, bych chtěl zavzpomínat na měření výkonu a závodění.
Bazény jsem si počítal v hlavě, případně je počítala trenérka při tvorbě plánu. Stopky měla v ruce také ona, jsou i na stěně vedle bazénu. Na kole jsem měl tachometr. A při běhání – běhal jsem ovál nebo dlouhé schody na stadionu nebo v lese, kde jsem měl trasu změřenou na kole.
Sporttester jsem samozřejmě neměl. Trenéra jsem měl jen v plavání (samozřejmě nepočítám gymnastiku, karate...), a tak jsem dělal vše tak trochu intuitivně, přenášel jsem zkušenosti odjinud na sebetrénik v běhu a na kole. Síla, rychlost, vytrvalost, protahování, hlídat si ranní tep a trochu to jídlo... to bylo vše. Jednoduše jsem se snažil poslouchat svoje tělo, protože jsem mu dával pořádně zabrat. Nebylo toho mnoho a z dnešního pohledu byla spousta věcí špatně, zejména to jídlo.
Po několika letech spíše nesportování (konec vejšky, práce, rodina) jsem se chtěl vrátit k tomu, co bylo... chyběla mi radost z pohybu, bolest svalů, přebývalo mi pár kilo a začala mě bolet místa, která mě dříve nebolela. V roce 2012 nebo 2013 jsem si místo trenéra pořídil Garmin Forerunner 910 XT.
Byl jsem opojen možnostmi, které mi sporttester dává. Všichni to znáte: kompletní analýza aktivity v průběhu i po výkonu, barevné tabulky z plaveckého tréninku, mapy, grafy. Navigace, když se ztratíte v lese, prostě skvělý pomocník. Stejně jako vy jsem také přečetl spoustu knih, článků o běhu a dalších sportech, o jídle... Ale ouha!
Tělo už chtělo jinou péči než to mladé, (post)pubertální. Musel jsem navštívit fyzioterapeuta a zapojil jsem do svého režimu i jógu a jiné protahující a posilující prvky. Zajímavé pro mne bylo i měření tepové frekvence při různých výkonech. Znovu jsem si na vše zvykl a vyladil vše, co potřebuji, práci, rodinu, sport a ve sportu jídlo, výkon a jeho sledování.
Jaký je cíl našeho sportování?
Jenže co s tím vším? Moje psychika byla nastavená na to, že pokud sport dělám, musí ta aktivita být někam směřovaná. Už se jen tak nezadýchám, záda nebolí, výborně spím, hubnutí neřeším (to je ovlivněno víc jídlem než sportem). A co dál? Dostal jsem se do formy, kdy je mi dobře, ale o vrcholovém závodění už nemůže být řeč. Nemám na to čas. Možná bych si ho mohl udělat, ale...
Zkusil jsem pár závodů, kterých je teď každý den několik. A druhé ouha. Nebaví mě to. Respektive nevím, proč bych měl běžet půlmaraton po asfaltu s tisícovkou lidí.
Zjistil jsem, že to, co mi sport dává, mi závody berou. Miluji ranní výběhy, ideálně kolem páté. Ráno se většinou nezávodí. Miluji samotu a ticho lesa, kdy se mohu soustředit jen na přírodu, svůj dech a psa, který běží občas se mnou. Jistě, trailové závody v lesích by se takto daly pojmout, ale proč se trmácet na závod, když mohu vyběhnout z domu? Miluji to, když se mohu soustředit pouze a jen svůj dech. Při závodu chtě nechtě sledujete ještě spoustu dalších věcí.
Podobně to je se sporttesterem. Postupně jsem zjistil, že to, co mi dává největší radost z pohybu, je jeho očištění od všeho, co se na něj v naší civilizaci přibaluje. A tak jsem po asi pěti letech hledání správného tempa, jídla, výkonnosti, správného posilování, protahování našel to, co mi sedí. V tomto hledání mi byly hodinky garmin nenahraditelným pomocníkem.
Sporttester mě motivoval, ukazoval mi možnosti zlepšení, analyzoval můj výkon a já o něm mohl přemýšlet a zvažovat možnosti svého těla. Začátky sportu bych si bez něj už neuměl představit. I ta možnost sdílení informací získaných ze sporttesteru s kamarády byla skvělá. Ale proč to vše? Nechci hubnout, nechci závodit, nechci se poměřovat, chci mít pouze radost z toho, že pohyb je možný, že mohu hodinu dvě tři plavat nebo běžet. A tak jsem před měsícem garminy vrátil do krabičky a uložil i s celou pětiletou historií do šuplíku.
Sport se sporttesterem byla důležitá zkušenost a rozhodně se nyní nevracím k něčemu původnějšímu. Nikoliv! Myslím, že je to naopak. Myslím, že je to pro mne nová fáze pohybu. Nezbavuji se něčeho přebytečného. Ta zkušenost byla nutná k tomu, aby očištění mohlo přijít. Překonání jedné fáze je nalezením nové, snad o něco svobodnější. Proč svobodnější?
Pocit svobody je nenahraditelný
Spoustu věcí jsem přestal sledovat: zda mám garmin nabitý, zda je zapnutá správná aktivita, zda běží stopky, zda jsem si ho přibalil na cestu na víkend, zda jsem ho vypnul, kolik mám kilometrů, kolik do cíle, jaké je tempo, jaké je převýšení, zda jsem se zlepšil, jaký mám tep... to vše jsem dříve sledoval a posunovalo mě to, nyní se chci posunout úplně jiným směrem. A v tom je sporttester překážkou a ne pomocníkem. Nicméně znovu opakuji, do tohoto bodu bych se bez garmin nedostal.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Kam dál? Se zařazením jógy do svého, nejen sportovního, života se běh zásadně proměnil. Když jsem překonal fázi se sporttesterem, vybíhám z domu a vypínám hlavu. Snažím se o to, ne vždy to jde. Soustředím se jen na dech, a až se vzájemně vyladíme, běžíme spolu. Není lehké se vyladit na svůj vlastní dech. Je těžké nemyslet vůbec na nic. Ale někdy to jde a je to fenomenální zážitek. Dalece překonává veškeré zážitky ze závodů, jichž mám za život mnoho, a všechny zážitky z analýzy výkonu.
Někteří to možná znáte. Fantastický moment nekonečně prožívané přítomnosti, kdy ani nejste. Kdy je jen ten dech a stromy a pole kolem vás a vy máte pocit, že se vznášíte v pulzujících vlnách energie přírody. Jistě, tento zážitek asi nejde mít, když máte tepovku na 200, ale ani na 180. To možná přichází jiný opojný zážitek plný endorfinů, opojení vlastním tělem. I to je krásné, když tělo pulsuje a v hlavě není prostor na nic, protože to pulsující srdce nedovoluje.
Mluvím ale o něčem jiném. O stavu, kdy máte tep maximálně na 150 a běžíte hodinu dvě lesem, necítíte únavu a po doběhu máte pocit, že jste byli na dlouhé dovolené. Pocit, kdy se vracíte z dovolené a vše ve vašem městě domě je cizí a nové. K tomuto zážitku sporttester nepotřebuji. Kdybych ho měl, bude to jen další z věcí, od nichž se musím v mysli oprostit. Nemyslím, že je to fáze nutná, poslední, správná, lepší než ta před tím, lepší než vaše. Ne. Je to nová zajímavá zkušenost radosti z pohybu. Z pohybu, který nesměřuje k žádnému účelu.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
