Říkáme něco, co nemůžeme splnit
Mnoho rodičů se řídí pravidlem, že voda teče a řeči se mluví. Jenže pokud jde o sliby (nebo výhrůžky), měli bychom být na to, co vypouštíme z úst, obzvlášť opatrní. Výsledek totiž ani v jednom případě nebude dobrý – buď dítě zklamete, nebo vás přestane brát vážně.
Pokud jde o sliby, nejhorší jsou ty, o kterých předem víte, že jsou nereálné, nebo takové, které vlastně ani splnit nehodláte. „V létě pojedeme k moři,“ slyšíte se sdělovat děcku, které už si běží chystat plavky. A přitom víte, že letos všechny peníze padnou na rekonstrukci střechy a koupat se půjdete leda k rybníku.
Doufat, že dítě zapomene, co jste mu slíbili, je nejen naivní, ale také nerozumné. Bude zklamané, bude mu to líto a možná už vám příště nebude věřit.
Stejné je to i v negativní rovině. „Jestli si neuklidíš pokojíček, všechny hračky vysypu do popelnice!“ Možná patříte mezi ranaře, kteří to dovedou, ale možná také jen používáte silnější kalibr s nadějí, že si junior konečně udělá v brlohu pořádek.
A co se stane, když neudělá? Vyhodíte opravdu všechny hračky? Ne? Tak vidíte. Možná bude lepší jedno odpoledne strávit společně v dětském pokojíku a ve dvou hledat řešení, co s tím nepořádkem.
Hračky, ze kterých potomek vyrostl, můžete poslat dál. Nebudou u toho slzy, nebudou u toho hysterické scény a nikdo nebude vyhrožovat něčím, co stejně nechce udělat.
Sami děláme to, za co peskujeme děti
„Při jídle se nemluví!“ „Starší lidi v autobuse pusť sednout.“ „Nepomlouvej a nemluv ošklivě o někom, kdo u toho není.“ „Přecházej jen na zelenou!“
Můžeme si třeba hlasivky vymluvit, ale pokud se sami nechováme podle svých příkazů, pak je vše marné. Nejde přece kázat vodu a pít víno.
Není omluva, že spěcháte, když vlečete potomka na přechod, zatímco svítí červený panáček. „Ale, mami...“ hlesne možná tiše, ale někde uvnitř si uloží informaci, že na zelenou se čekat nemusí.
A mimochodem, pamatujete, jak jste se minule doma bavili o tom, že sousedka je drbna, nebyla už aspoň půl roku u kadeřníka a za tu samou dobu přibrala padesát kilo, takže vypadá jako vorvaň?
Možná bylo dítko také někde v doslechu. „Aha, takže ono to s tím pomlouváním zas tak hrozné není,“ mihne se mu hlavou. „A stejně vypadá ta bába jako vorvaň.“
Překrucujeme pravdu
Jestli rodičům něco hodně vadí, tak je to lež, které se dopustil jejich potomek, a která se provalila. „Všechno ti odpustím, ale lež ne,“ chytáme se za hlavu a přemýšlíme, kde k tomu to dítě proboha přišlo. Že by doma?
„Hele, tatínkovi neřekneme, kolik stál ten kabát,“ pojišťuje si maminka cestou z nákupů situaci u desetileté dcery. „Nemusí přece vědět všechno,“ mrká spiklenecky.
„Mámě ani muk, že jsi spadl do rybníka, zatímco jsem s klukama řešil výsledky fotbalu,“ ubezpečuje se taťka, který vzal pětiletého synka na ryby a slíbil, že se mu nic nestane, protože na něj bude neustále dohlížet.
Jsme zkrátka zvyklí neustále upravovat realitu tak, aby nám to lépe vyhovovalo. Nechceme totiž poslouchat výčitky nebo kritiku, nemáme chuť na nepříjemné hádky. Ale to děti také nemají.
Chceme, aby dítě bylo naše malé já
„Kde já dneska mohla být? Mohla jsem tančit,“ povzdychnete si občas a zavzpomínáte na zmařené naděje. Toužila jste se stát zpěvačkou, tanečnicí, herečkou nebo astronautkou? A nevyšlo to? Nevyšlo. Ale u dcery by to vyjít mohlo.
Rodiče si často do svých dětí projektují své nesplněné sny a byli by moc rádi, kdyby se synek stal reprezentantem v hokeji a dcera baletkou. Jenže co když jejich sny jsou úplně jiné?
Kluk by možná radši léčil lidi nebo objevoval vzdálené planety a holka touží jezdit na koni nebo závodit na motorce. Nechte si své sny a dopřejte jim ty jejich. Bude to tak pro všechny mnohem lepší.
