Úžasný článek. Úžasný, napsaný velmi pěkně, děkuji.

Starší generace si nesly v sobě stovky traumat, protože se s nimi nikdo nemazal, a platilo nekecej a pádluj - a přenášeli to pak bezmocně dál na další generaci. Leží v tom odhadem 70% neschopnosti hlubšího propojení partnerů, porozumění, ne-bytí sebou (když žiju jen svá traumata/strachy, nejsem to já).

K tématu přidám několik poznámek:

1) trauma je stres, po kterém se nevrátíme do původního stavu.

2) tento mechanizmus je vlastně fixování zkušenosti do předem daného chování v budoucnosti (opakování tehdejší reakce). Do téhle paměti umíme takto zapisovat, ale veeelmi těžko mazat.

3) k vyjmenovaným metodám, které mazat umí, přidejte kraniosakrální biodynamiku, umí rozpustit napětí tam, kde v těle leží, kde je trauma zapsané.

čáry.. ne, zázrak !!

Proč?

Ve třech letech jsem musela být sama v nemocnici s mandlemi a to ve mně vyvolalo strašný trauma rodiče jsem pak celé dětství nechtěla nechat jít nikam samotný dělala jsem příšerne zceny když chtěli jít jen na večerní procházku. Z té nemocnice si pamatuji strašně moc včetně toho trhání mandlí. Pak už mě formovaly jen špatne zážitky. Pamatuji si jich mnohem víc než těch dobrých. I dnes po 40. Mě to hodně ovlivňuje.

Traumata mají tendenci se vršit, překrývat, přitahovat. Není to nic řešitelného rozumem nebo emocí, je to evolučně starší. Donedávna to nešlo řešit, leda u psychologa se s tím naučit žít a nebo to nechat a umřít s tím.

Byla jsem prakticky rozhodnutá rodit doma, po operaci v dětském věku (nějaké necelé dva roky) ve mně vzbuzovalo nemocniční prostředí takový pocit ohrožení, že bych tam nikdy nepřivedla na svět dítě. No a porodníci se s vámi samozřejmě nemažou, s nějakým traumatem a vašimi problémy. Ti jsou zvyklí na to, že žena odchází z nemocnice zmasakrovaná psychicky i fyzicky. Ale bezproblémový spontánní porod v místě, kde máte pocit intenzivního ohrožení a v hlavě vám křičí jen to, že musíte utéct, to prostě nefunguje.

Ty si pamatuješ na operaci ve 2 letech věku? To teda obdivuju, já si pamatuju maximálně pár útržků ze školky a pak až něco z 1. třídy ZŠ.

nejlepší řešení traumatu je VRÁTIT ho tomu, kdo jej způsobil. Třikrát a i s úroky.

To by bylo jak rozmazávat exkre...., kterým se člověk umazal. Lepší by bylo ho umýt.

Asi dobré rady, mám mezi přáteli a známými pár lidí, co různé problémy mají, ale málokdo si přizná, že by mu návštěva psychologa pomohla.

Sama jsem po smrti sedmiletého syna po operaci srdce trpěla utkvělou představou, že se stane další neštěstí, třeba, že jsem nevypla kulmu a vyhoříme, že jsem nezamkla a vykradou nás... byly to úplné blbosti, ale braly mi klid.

Pak jsem si přečetla radu Sally v Mladém světě, radila ženě, která nemohla jezdit metrem, protože měla velkou úzkost, že tam omdlí.

Sally radila, aby paní šla do metra už s tím , že tam jde omdlít. Že bude velké haló a trapas.

A že se bude divit , jak se jí to nepovede.

A tak jsem zamykala a říkala si, no tak nás vykradou, stejně nic nemáme. Tak ať to shoří. A pomohlo to. Opravdu už nechodím zpět kontrolovat zamknutí dveří.

Kamarád mi vyprávěl, že jeho kolega, když odchází z práce, znovu otevírá dveře kanceláře, kde zhasl. Když se ho kamarád ptal, proč to dělá, řekl mu abych viděl , že je tma. Asi to máhodně lidí, ale taky se s tím dá bojovat.

Teď ale kdyby v tom Metru opravdu omdlela... 😁

Zkratky v psychologii nefungují.

Ona to taky není psychologie. Představte si, že existuje možnost, jak traumatem vytvořený vzorec chování vymažete tak, že při stejné situaci máte možnost volby, bez nutkání k něčemu.

Trauma vytvoří hluboko v podvědomí skoro nesmazatelnou stopu a pokud víme tak je známa metoda pomoci které se ji lze nadobro zbavit😎

Trauma z toho, že se chlapovi zdálo o trojce s kámoškou přítelkyně? Vymazání kámošky ze života kvůli snů, rozchod a hysterie kvůli snu? To není trauma, ale nějaká psychická nemoc. Možná by to vyléčila ta trojka s kámoškou a přítelem, kdo ví :)

Ja mám traumu s týchto klikacích článkov

Zkuste zakoulet očima a pak kliknout někam na sport a bude zase dobře