O Vilémovi jsem věděla dvě věci: že bezmezně miluje svoji ženu. Stejně jako ona jeho. A že ji miloval za každých okolností. Ve špatně vytapetovaném panelákovém bytě s umakartovým jádrem, ve stanu s natrženou celtou. Oblečenou do kostkované košile, nevkusného trika i svetru s jelenem. Stejně jako ho milovala Hanka.
Jenže pak si postavili nový dům. Stěny svítily bělobou, v hlavním pokoji se točilo elegantní bukové schodiště, v koupelnách se leskly moderní baterie. A z Hanky se stala ochránkyně domácího štěstí. Tedy především toho, na které si lze sáhnout.
"Víš, co ho zajímalo při stěhování jako první?" ozvalo se z křesla plačtivě. Kam dát bicykl, na kterém se právě projel po staveništi. Když ho vláčel po bukovém schodišti na půdu, pětkrát obtiskl kola obalená mazlavým jílem na bílou zeď ("Sakra, tady to jde ale blbě vytočit!").
"To se vyčistí," sliboval. Hadrem vydřel fleky až na sádrokarton. Hance při té vzpomínce vlhly oči. A já bezděčně zády přikryla mastné skvrny na stěně za gaučem. Na jeho okraj si totiž odkládám olej, kterým si večer natírám nohy. Je to záhada, ale vždycky tam zůstane obtisk, který vypadá jako oči s nosem...
V duchu jsem začala Vilémovi fandit.
Hanka pokračovala: "Pak že dá na půdu lopatu." Když už ji vynesl skoro na místo, vysmekla se mu z ruky, odrazila a skákala po elegantních bukových schodech jako nafukovací zajíc. Jenže lopata NENÍ nafukovací zajíc. Na schodišti po ní zůstaly tři hluboké díry.
"Víš, co mi řekl? Abych na ně nalepila papírové berušky, že se to bude dětem líbit."
To už se Hanka usedavě rozplakala.
A já se smála. Myslela jsem na to, jak otloukám rohy při každém luxování. Nesnáším jízdu s vysavačem, proto jím vztekle trhám, až naráží do všeho, co stojí v cestě.
"Takže tobě je to k smíchu?" podívala se na mě nevěřícně Hanka. "Jenže to není všechno. Potřeboval uříznout kus překližky. Položil ji na plovoucí podlahu a zakrojil tím nejostřejším nožem. Povedlo se mu to báječně. V podlaze je čtyřiceticentimetrová rýha!" Chtěla jsem ji utěšit: "To se zašlape." (Já plovoucí podlahu vytírala tak horlivě, až nabobtnala. Taky se to zašlapalo…) Předešla mě. "Řekl: To se zašlape, Haničko."
Dostala jsem záchvat smíchu. Takový, kvůli kterému musíte vystoupit z tramvaje o zastávku dřív nebo odejít z fronty v bance nebo... Hanka práskla dveřmi a týden se neozvala. Osmý den telefonovala, ať se přijdu podívat. Že už bydlí.
Bylo u nich krásně. Ze starého bytu si přinesli otoman po prababičce, na stěnách visely obrázky jejich dětí, na polici stála levná váza s nevkusným žlutým sluncem. Přivezli si ji z dovolené na Ischii, kde počali první dceru…
Jednoduše, bydlela s nimi láska. Díky ní byly díry a skvrny neviditelné.
Vzpomněla jsem si na byt jedné známé, která tak dlouho listovala časopisy o moderním bydlení, až to u ní vypadalo jako v masokombinátu. Samý kov a dokonale lesklé plochy.
Jiná kamarádka si zase pověsila na unifikované plastové dveře řadového domku dožínkový věnec, sebe narvala do obleku připomínajícího dirndl a po pokojích rozmístila na padesát keramických hus. Bála jsem si sednout, aby mě některá neklovla do stehna. Spíše než místo k žití připomínaly oba byty výstavu.
Z rozjímání mě vyrušil Vilém. "Nazdar holky!" zvolal a zmizel v koupelně s železnou tyčí zpola zastrčenou v gumové hadici.
Za chvíli se odtud ozval zvuk, jako když lžíce bagru drhne o chodník.
Šly (spíš běžely) jsme se podívat. Vilém se opíral i s železnou tyčí o nové umyvadlo a táhl ji pomalu nahoru. Jak se železo třelo o glazovanou keramiku, vydávalo ono příšerné škrábání.
Najednou povolil stisk a s úlevou vydechl: "A je to!"
Hanka na mě koukla, oči zcela klidné, a odešla. Za chvíli se vrátila s plechovkou barvy. Na umyvadlo v místě, kde tyč vydřela centimetr silnou rýhu, namalovala modrou klikatou čáru.
Dodnes netuším, co se to Vilémovi vlastně povedlo. Stejně jako proč Hanka nakreslila zrovna modrou klikatou čáru. Asi že má Vilém modrou rád…
|
Klára Mandausová
