Vaše kniha Těla vypráví o dvou ženách – ovdovělé šedesátnici Marii, která má existenční potíže, a její dceři Róze řešící své nastávající mateřství. Zaujala mě, ale musím se přiznat, že jsem z ní měla trochu temné pocity. Je to tak správně?
Jakékoli pocity, které čtenáři při četbě zažívají, jsou správně. Hlavně aby kniha vzbuzovala vůbec nějaké pocity. Pro mě jako autorku je asi nejhorší představa, že knížka po člověku jen tak steče. O mojí prvotině Praskliny mi někdy lidé říkali, že při čtení zažívali těžké stavy nebo měli později noční můry. Na jednu stranu mě mrzelo, že jim četba přichystala těžké chvíle, ale na druhou je to pro mě lepší zpráva, než kdyby se jich román nedotkl. Pokud má být kniha sekyrou na zamrzlé moře v nás, tak by ona sekyra měla doopravdy sekat, ne jen tak zlehka klouzat po povrchu.
Dokázala jsem se vcítit do prožívání obou postav. Možná je to tím, že se v životě nacházím někde uprostřed mezi nimi. Vy jste sice matkou malé dcery, ale k postavě Marie máte ještě dost daleko. Jak je možné, že jste ji dokázala tak věrně popsat?
Autorka by se podle mě měla umět vžít do postav, které neodpovídají její životní zkušenosti, ať už z hlediska věku, genderu nebo sociální třídy. Samozřejmě, že by za tím měly stát i rešerše, rozhovory s lidmi a tak dál, aby to nebylo úplně vybájené. V mém případě jde asi o kombinaci všech uvedených věcí.
Nemám ráda, když někteří autoři říkají, že se jim příběh psal sám. To je nesmysl. Kniha se sama nenapíše, autorka drží směřování pevně v rukou. Ale v případě Marie nedovedu vystopovat moment, kdy bych si řekla: Tak a to bude moje hlavní hrdinka. Spíš jsem ji potkala a postupně se s ní seznamovala, než že bych si ji úplně vymyslela. Než jsem se do psaní pustila, hodně jsem hovořila s muži i ženami téhle věkové kategorie a myslím, že jsem díky tomu do sebe nasála některé životní zkušenosti a postoje.
Kniha je o mateřství a pocitech, které k němu patří, ale také o stáří a stárnutí. Je v ní tematizována i sexualita seniorů a další věci, o kterých se ve společnosti moc nemluví nebo se odsouvají do pozadí. Byl to váš záměr, pustit se právě do takových témat?
Určitě to nebylo tak, že bych si vědomě řekla, že chci toto téma zpracovat. Přišlo to během samotného psaní, kdy se témata začala řetězit a provazovat mezi sebou. Byl to organický proces. Mariina emancipace souvisela nicméně od začátku s tím, že se vrátí sama k sobě právě díky péči o druhé – a tato linka se příliš neměnila.
Téma stáří a stárnutí jsem měla spojené také s mými babičkami, které zemřely krátce po sobě před necelými třemi lety. Jedna z nich žila posledních pár roků v domově důchodců a hodně se zabývala tím, co v knize řeší také jedna ze seniorek, o které Marie pečuje: Nebýt nikomu na obtíž. Nejhorší představou pro ni bylo, že by někomu překážela, někoho zdržovala. Druhá babička zase říkala, že se o sebe musí umět postarat – jinak život nemá smysl. To mě dost zasáhlo a často jsem se k tomu vracela.
Je opravdu radost, když člověk dokáže zformulovat myšlenku, která byla předtím neurčitá, nejasná.
V knize se dotýkáte i dvou momentů v lidském životě, které mají společné, že jsme v nich odkázáni na pomoc a péči druhých – po narození, v útlém dětství a pak ve stáří.
Jak v knize píšu, zranitelnost a křehkosti lidských těl je něco, co máme všichni společné a nezáleží na tom, jestli jsme úspěšní nebo máme miliardové majetky. Všichni se rodíme neuvěřitelně bezbranní a bez péče ostatních bychom nepřežili. Neoliberalismus se nás sice snaží vmanévrovat do přesvědčení, že každý kope sám za sebe, ale péče o malé děti, nemoc nebo umírání jasně ukazují, jak nesmyslná taková představa je.
Pokud běh života plyne přirozeně a nezasáhne do něj tragické předčasné úmrtí, dospějeme do stavu, kdy zase potřebujeme péči a pomoc druhých lidí. Společnost přitom nechce tato dvě intenzivní období – začátek a konec života – vidět. Jako by nás obtěžovala. S lidmi, kteří nejsou dokonale pohybliví a kteří mají nějaké omezení, se ve veřejném prostoru moc nepočítá. A podobně jsou třeba malé děti zase považovány za něco, co by mělo ideálně někde jen tiše sedět a hezky se tvářit jako pěkná soška.
Klára Vlasáková dramaturgyně a publicistka (33)
|
Ale trochu se to snad za poslední roky zlepšuje, ne?
Nelze říct, že to platí všude zcela definitivně. Záleží samozřejmě na prostředí, v němž se člověk pohybuje. Ale podívejte se jen, nakolik je veřejný prostor řešený bezbariérově, nakolik jsou česká města opanována auty. Začala jsem to víc vnímat, když jsme s dcerou, které jsou momentálně dva roky, někam vyjely s kočárkem. Trasu, kterou se tam chcete dostat, musíte volit podle toho, jestli se tam s kočárkem dostanete, anebo ne. Jestli tam jsou překážky, které dovedete zdolat. Jestli jsou tam chodníky, na které se kromě aut vejdou i lidé… Jde o celou řadu věcí, které člověk, co není úplně bez omezení, musí vnímat. Hodně se mi tak rozšířily obzory.
Jakou další zkušenost vám mateřství přineslo do života?
Především se mi ukázala šíře toho, co znamená láska. Možná to zní pateticky, ale líp to vyjádřit neumím. Hodně z Róziných úvah o mateřství a o psaní spolu v Tělech sdílíme. Byť v otázce psaní to má o dost složitější než já. Róza si totiž klade otázku, jestli má na psaní vůbec nárok; já si myslím, že ho mají všichni. Ale v Róziných reflexích rodičovské role a v jejích obavách se poznávám. Jsem hodně racionální, věci dlouze rozebírám, v hlavě mi pořád něco jede, a tak mi přišlo nečekané až neskutečné, že mateřství má smysl, který nemusím nijak analyzovat nebo zpochybňovat. Ten smysl tady prostě jen je. To jsem do té doby nepoznala.
V závěru knihy Róza šeptá narozené dceři: „Tohle je svět a já tě před ním nemůžu ochránit.“ Sama mám tři děti, vím, že je nedovedu ochránit, ale chtěla bych je alespoň co nejlépe do světa vybavit, aby se v něm dokázaly ochránit samy.
Róza také v knize hodně rozebírá svoji mateřskou a rodičovskou zodpovědnost. Co to znamená, když přivede dítě na svět. To je něco, co řešily všechny generace před námi. Vždyť děti se rodily i během válek a mnoha dalších děsivých situací. Ačkoli si Róza uvědomuje, že nejde o nový problém, musí se jím zabývat. Na konci knihy prožívá určitou krizi a šok, ale díky tomu si uvědomí, že život nelze předvídat a že jediné, co může dělat, je soustředit se na činnosti, které jí dávají smysl. Na péči, na blízkost, na propojení s ostatními, se kterými sdílí právě tu křehkost, zranitelnost, smrtelnost...
A když se vrátíme k vaší úvaze, jestli máte na psaní nárok. Jak jste si to tedy v sobě vyřešila?
Občas se to ve mně pořád pere. Pro mě psaní znamená nejpřirozenější způsob komunikace se světem. Když mluvím, tak mám pocit, že se řada věcí může ztratit v kontextu, zůstat nedořečená nebo sklouznout do vtipu. Psaní je pro mě naopak nejbližší platforma, na níž můžu komunikovat. Čas od času si ale kladu otázku, jestli má smysl přidávat k tolika textům, knihám a článkům další. A proč bych to měla být zrovna já. Současně s tím, jak jsem starší, přichází i větší pocit zodpovědnosti ke psaní v tom smyslu, že přemýšlím, jestli už můžu text pustit z ruky. To jsem dřív v takové míře neřešila. Teď si ale často kladu otázku, jestli má text, na kterém pracuji, vůbec žádat o čtenářskou pozornost, nebo má raději zůstat v šuplíku.
Umíte texty zahazovat?
Ano. Kniha Těla vznikla na hrobech několika mých textů.
Je vám jich líto?
Ne. Zahazuji vyloženě s chutí. Přijde mi fajn, že psaní je proces, o kterém si člověk rozhoduje sám. Pro mě osobně je velmi osvobozující texty opouštět, když zjistím, že z nich nic nebude, že jim chybí vnitřní světlo.
Jednou z nejlaskavějších věcí, kterou pro sebe člověk může vykonat, je odpustit si chyby, jichž se dopustil.
Pomáhá vám při opouštění textů vaše oko dramaturgyně?
Moc ne. Sama sebe dramatizovat nedokážu. Pomáhá mi oko mých prvních čtenářů a čtenářek. Tím úplně prvním je můj manžel, jehož názoru důvěřuju. Dál je to okruh mých spolupracovníků a přátel. A taky můj redaktor Vojta Staněk, který dovede velmi přesně pojmenovat slepá místa, která text má. Sama si ale moc pomoct nedokážu. Někdy třeba cítím, že je v určité pasáži problém, ale nedovedu ho bez ostatních přesně vystihnout.
A u textů druhých to umíte?
Vůbec nevím, jestli jsem dobrá dramaturgyně. Když jsem pracovala v televizi, bylo pro mě důležité necpat autorům řešení, která by se líbila mně, ale ptát se jich na to, jestli cítí případné problémy, a pomoct jim je vyřešit.
V knize jsou popisovány i věci, za které se stydíme, že je děláme, nebo na které se stydíme jen pomyslet, že bychom je udělali. Jaké pocity prožíváte, když to píšete?
Je opravdu radost, když člověk dokáže zformulovat myšlenku, která byla předtím neurčitá, nejasná. Když občas dokážu napsat větu, která se danému pocitu, myšlence blíží nebo která je rozvíjí, tak mi to přináší skoro hmatatelné uspokojení. A je mi pak vlastně jedno, jestli je daná skutečnost nějak trapná nebo jestli není vhodné říkat něco podobného nahlas. Radost z toho, že jsem se dokázala zmocnit skutečnosti, je příliš velká, než abych se takových vět ze strachu zbavovala.
A úlevný účinek to má i na čtenáře, ne?
Tak za to bych byla úplně nejradši. Od vydání Těl chodí hodně reakcí od čtenářů a čtenářek a překvapuje mě, jak moc se napojují na postavu Marie. A jsou to lidé různého věku, ženy i muži. Když jsem knihu začala psát, vlastně jsem si vůbec nedokázala představit, pro koho bude, koho osloví. Podle mě takto při psaní ani přemýšlet nejde.
Píšete knihy, scénáře, podcastové seriály, působila jste jako dramaturgyně. Čemu z toho se věnujete nejraději?
Psaní prózy je pro mě nejsvobodnější pole. Do psaní scénářů pro film vstupuje řada lidí, produkce stojí hodně peněz a látka se musí převalit přes různé komise, granty, koprodukce. Navíc scénář sám o sobě neobstojí – je jen látkou, předobrazem, ze kterého se teprve natočí snímek nebo ze kterého vznikne rozhlasový kus. Je to proces, který má své zákonitosti. S prózou je to úplně jiné, jde o prostor, který zůstává dlouho intimní, je jen váš, a pokud o to sami nestojíte, tak do něj nemusíte nikoho pouštět.
Jste také autorkou scénáře k filmu Běžná selhání režisérky Cristiny Groșan. Připravujete spolu další film?
Připravujeme, ovšem jsme teprve na začátku. S producentem Markem Novákem teď pracujeme také na filmu podle mého scénáře, který je o česko-ukrajinském přátelství mezi dvěma mladými ženami během prvního týdne války na Ukrajině. Příběh se ovšem odehrává v Česku, netroufla bych si psát scénář zasazený na Ukrajinu. Vedle toho mám rozepsanou hru pro Divadlo Letí, která je volně inspirovaná přátelstvím mezi herečkami Jiřinou Švorcovou a Kamilou Moučkovou, které byly dlouho kamarádky a po roce 1968 se odcizily. Moučková navštívila Švorcovou pár dní před tím, než Švorcová zemřela, a právě během toho dne se děj hry odehrává. Přemýšlím také nad další knížkou, ale zatím si dělám jen poznámky a rešerše.
Psaní knih asi není jen o talentu, také je potřeba určité píle…
Myslím si, že úplně nejpodstatnější je u psaní přepisování. Důležitým kritériem je podle mého také to, aby byla autorka srozuměná se svým textem.
Co to znamená?
Přesvědčení, že už to nedovedu napsat líp. Jednou mi po projekci filmu Běžná selhání někdo z publika položil otázku, jak bych scénář uchopila, kdybych ho psala znovu. Myslím, že v každé životní etapě bychom totožnou látku zpracovali jinak. Kniha, scénář nebo jakýkoli jiný text jsou vždy zprávou o typu uvažování a prožívání určitého člověka v určitém období. A je to zpráva, která je uzavřená, hotová. Kdyby mě chtěl někdo opravdu potrestat, tak by mi dal nějaký můj starší text a řekl by mi: Tak a teď to udělej znova a líp.
Je to vlastně to samé, jako by si člověk vyčítal, proč se v minulosti nezachoval jinak se zkušenostmi, které ale získal až teď.
Jednou z nejlaskavějších věcí, které pro sebe člověk může vykonat, je odpustit si chyby, jichž se dopustil. Nebo když už si je nedokáže odpustit, tak na své minulé činy či rozhodnutí pohlédnout alespoň s empatií.
