psycholog Pavel Rataj
1. Jak poznat, že už je vztah „zralý“ na rozvod?
Pavel Rataj: Jako párový terapeut se paradoxně touto otázkou moc nezabývám. Podle mě je totiž hlavní problém v tom, že až sedmdesát procent rozvodů je zbytečných, tak jako je zbytečné, že mnoho partnerů se ve vztahu dlouhodobě trápí a neví, jak tuto kvalitu proměnit k lepšímu.
Externí pomoc dokáže rozhýbat, uvolnit, zahojit a nasměrovat mnohé. Pokud i externí pomoc neudělá zázrak, tak určitě výrazně pomůže vztah uvolnit a případně i bezpečněji opustit.
„Zralostí“ k rozvodu se moc nezabývám i přesto, že mě navštěvuje nemalá skupina klientů, kteří si přichází pro potvrzení, zda jejich vztah má, či nemá ještě smysl. Dříve, když se o vztazích ještě nevědělo tolik, tak se dokonce v poradnách dělaly psychodiagnostické testy na posouzení problémů a kompatibility. Z dnešního pohledu mi to přijde jako spíše historický pokus.
Dnes víme, že partnerské vztahy jsou určovány a řízeny hlubokou a mocnou dynamikou, ke které běžně ani nemáme přístup. Pochybující partneři mají často negativní pocity, na jejichž základě se rozhodují, nebo chtějí rozhodovat. Ale tyto pocity jsou často rozporuplné a oni jim nerozumí. Jeden či více pocitů je tlačí ze vztahu a jiná skupina je tlačí zpět. A naším úkolem je pomoci jim více porozumět a pochopit, jak tyto pocity vznikaly také v čase a nakolik vznikají vzájemnou provázaností obou partnerů. Terapeut nesmí dělat to, co dělají kamarádi nebo rodina, že rozhodným způsobem nabádají své blízké ať odejdou, nebo ať zůstanou.
Často pak v terapii objevíme, že za těmito odstředivými silami jsou například dlouhodobě nezahojená zranění, zraněné nereflektované potřeby, potlačené nebo rezignované frustrace, neschopnost či bezmoc komunikovat svou nespokojenost nebo třeba nevědomá vztahová přesvědčení, která se dostávají do konfliktu s realitou. A to samozřejmě na povrchu vede k různým tendencím vztah opustit, nebo se stane nějaký průšvih, který to akceleruje.
Odhalme nevědomé zákonitosti
Dlouhodobí partneři jsou hluboce propojeni, i když se necítí ve vztahu spokojeni. Naším úkolem je spíše toto spojení najít, pojmenovat a pak s partnery mluvit o tom, co to pro ně, jejich očekávání, potřeby, touhy a představy znamená. Tak, aby se poté mohli lépe vyznat v sobě i svém ve vzájemném vztahu a uměli se celistvěji rozhodnout. Takové rozhodnutí se pak líp dělá, je trvalejší a často vede k trvalejšímu pocitu spokojenosti.
Zažil jsem mnoho začátečnických chyb a zkušeností, kdy jsem měl pocit, že už je to „zralé“ na rozchod, nebo jsem měl dokonce potřebu klienta ochránit, protože mi přišlo příliš rizikové, aby setrvával ve vztahu, ale nikdy to vlastně moc nepomohlo. Díky bohu jsem brzo pochopil, že to, jaké partnery si nevědomě vybíráme a jaký vztah s nimi jsme schopni vytvářet, není náhoda, ale že tam je spousta neviditelných zákonitostí. A toto mi přijde hrozně důležité.
Tak jako dříve hodně lidí zůstávalo ve vztahu jen kvůli dětem a zůstávali spíše vedle sebe než spolu a nemohli to sami příliš zlepšit, tak dnes se naopak mnoho lidí rozvádí zbytečně rychle. Rozvádí se nejen na základě pocitů a frustrací, ale především na základě nevědomých procesů, které se v nich dějí. Pokud člověk svůj vztah, důvod k jeho rozpadu a následný rozvod nezpracuje, tak je pak velká pravděpodobnost, že jeho nový vztah nebude moci dosáhnout, v dlouhodobém horizontu, vyšší kvality.
2. Jak dospět ke klidnému rozchodu, když jeden o něm nechce ani slyšet?
Pavel Rataj: Existuje spousta chytrých a zajímavých rad, ale moje zkušenost se stovkami párů je jiná. Moc nefungují. Pokud se jeden chce rozvést a druhý ne, tak to vytvoří velké emocionální prostředí, které nedovolí, aby další průběh byl přátelský. Chytré rady na emoce prostě nefungují, leda byste je potlačili.
Rozvod už sám o sobě je často jedna z nejtěžších emocionálních záležitostí, které nás v životě mohou potkat. Musíme si uvědomit, že takoví partneři nestojí na stejné startovní čáře. Kde se jeden chce rozvést, tak už má za sebou často dlouhý rozhodovací proces nebo dokonce jiný dlouhodobější vztah, tak druhý někdy neví, jindy tuší, jindy je také nespokojen, ale o rozvodu vůbec nepřemýšlel. Musíme si uvědomit, že chcete radu na přátelské pocity tam, kde jsou tak silné emoce jako strach, ohrožení, úzkost, zrada, ponížení, selhání, vztek, smutek, vina, opuštění, odmítnutí, nespravedlnost, nepochopeni, bezmoc.
Dobře nastavená párová terapie je v této situaci skvělým pomocníkem. Většinou trvá čtyři až osm měsíců a je zaměřena především na zpomalení celého procesu tak, aby se vytvořil bezpečný prostor, kde oba partneři mohou otevřeně mluvit o všem potřebném. Tady se pak hojí odžívání bolavých pocitů a frustrací. Partneři se nakonec buď mnohem klidněji rozvedou a lépe se dohodnou, spolupracují a hlavně má jejich rozdělení menší emocionální důsledky. Anebo se podaří partnery otevřít a zahojit natolik, že se rozhodnou ve vztahu pokračovat.
3. Jak při rozvodu rodičů maximálně zmírnit dopad na děti?
Pavel Rataj: Každý rozvod je pro dítě velký zásah do jeho vnitřního světa. Dnes již víme mnoho zajímavých poznatků, které jsme ještě před 20 lety nevěděli. Víme, že dítě pro svůj dobrý vývoj po rozvodu potřebuje mít oba dva rodiče. Rodiče, kteří se na něj těší, mají ho rádi, tráví s ním čas, povídají si s ním i o jeho pocitech, potřebách a starostech.
Víme, že nejvýhodnější je, když dítě ve svém vnitřním světě nemusí štěpit svůj „vnitřní rodičovský pár“, který je důležitý pro jeho zdravý duševní vývoj, ale i třeba pro budoucí partnerství a rodičovství. Takže pokud se toto daří a rodiče spolu dokážou rozumně komunikovat a spolupracovat, tak to klidně může směřovat od určitého věku ke střídavé péči.
Samozřejmě je pro děti ohromnou výhodou, když nemusí měnit ani školu, kroužky a kamarády, což předpokládá, že rodiče bydlí poblíž sebe. V prvních měsících či letech po rozvodu je možné dokonce zvolit takzvaný skandinávský a finančně náročnější model, který dítě nechává doma a střídají se u něj silnější, odolnější a zralejší rodiče. U rodin, u kterých jsem to zažil, to mělo hlavně v prvních měsících velmi pozitivní efekt.
S dětmi je třeba o problémech ve vztahu mluvit. Není nic horšího pro děti, když cítí, že se něco mezi rodiči dlouhodobě děje, nebo se před ním se dějí hádky, ale nikdo s ním o tom nemluví. Dítě pak zůstává se svými významy, pocity a fantaziemi ve svém vnitřním světě osamoceno.
Pokud jsou rodiče v krizi, která směřuje k rozvodu, tak by se to děti měly dozvědět. Zároveň s tím, že rodiče na zlepšení situace pracují, měly by vědět, že chodí třeba na terapii. I když mohou cítit úzkost, je otevřenost namístě, protože působí jako zklidnění. Nejhorší jsou dětské fantazie, které vznikají z toho, že děti neví. Aby děti věděly, že rodiče na krizi pracují, je také důležitá zpráva do dětské mysli pro jejich budoucí vztahy. Aby dítě vědělo, že krize do vztahu patří. A také, že sama se nevyřeší a je potřeba na ní aktivně pracovat.
Po rozvodu je výhodné, aby dítě bylo postupně s oběma rodiči a mohlo zažít, že i po rozvodu jsou zde pro něj. Není příliš dobré, aby se hned seznamovalo s novým partnerem. Citliví rodiče by toto měli alespoň o šest měsíců odložit.
Díky bohu je už pryč doba, kdy se dětem oznamovalo vše až poté, co se rodiče rozvedli. Dítě bylo poslední, které se to oficiálně dozvědělo. Důsledky pak pro křehkou dětskou psychiku byly katastrofální. Často se ke zpracování tohoto raného zranění dostávají až při problému svého stávajícího partnerství.
4. Jaku mohu rozvod odvrátit?
Pavel Rataj: Rozvod lze odvrátit jenom tehdy, když i ten, který se chtěl rozvádět, získá novou naději. Cesta k takové naději, která bude mít sílu a trvalost není jednoduchá. Stojí mnoho další energie, únavy, bolesti a nepříjemností. Taková cesta se nedá vynutit, ani do ní partnera vmanipulovat.
Moc cest neznám. Párová terapie mi přijde jako skvělá možnost a cesta. Osobně se setkávám především s těmi odvážnými partnery, kteří v sobě cestu k nápravě někde mají. Výsledky jsou vždy nepředvídatelné, ale často až překvapivé. Nejdůležitější je oba dva zpomalit a dostat jejich vědomí do přijetí, že jejich vztah je vlastně již delší dobu v krizi. Když se pak rozhodnou pracovat na krizi, tak už je to zas jiný příběh.
Jde o velmi vážnou věc a tak není kam spěchat, takže pokud terapie nepostupuje podle očekávání, snažíme se celý proces zpomalit a rozložit ho do měsíců. V jiném případě se doporučuje takzvaná strukturovaná separace, kde partneři bydlí od sebe za podmínek připomínající stav po rozvodu. K tomu je důležité, aby oba nejlépe chodili do individuální terapie, každý k jinému terapeutovi. Často je připraven i případný obsah ke zpracování. Pak se pokračuje podle připraveného plánu, který vždy chystáme na míru.
I toto poslední provztahové opatření může být úspěšné, ale už jsme skutečně na hraně intervenčních možností. Pokud to nepomůže, tak to opět alespoň pomáhá k postupnému vyrovnávání se s rozpadem vztahu a s jeho následnou integrací, popřípadě někdy i k rychlejšímu odpuštění. Nejlépe oboustrannému.
5. Rozvod jako výhra. Můžeme rozvodem něco získat?
Pavel Rataj: Samozřejmě, tak jako většina našich velkých rozhodnutí, má i rozvod dvě strany mince. Jednou získáváme a jednou ztrácíme. Zisky jsou však spíše individuální, respektive jejich význam může posuzovat jen daný partner. Z terapeutického hlediska je to často komplikovanější. Tam, kde u jednoho získání svobody a nezávislosti je skutečně pozitivní zisk, tak u druhého to můžeme hlouběji vnímat jako únik od neschopnosti řešit odlišnost, frustrace, negativní emoce. Či cítí kompenzaci, kterou si nebyl schopen ve vztahu zajistit jiným způsobem, nebo potřebuje bezpečí - konec potlačování, konec obětování se.
Rozvod může být i pozitivní příležitostí k novým závazkům, příležitostem, samostatnosti, výzvě a růstu. Ale důležité je, aby hledání pozitiv na rozvodu nebyla jen předčasná racionalizace nepříjemných emocí. Je naprosto běžné, že asi šest až dvanáct měsíců je doba potřebná na odžívání a hojení.
Nejhůře se hledají klady, když v rozvodu figurují děti. Hodně rozvádějících se hájí zájmem a potřebami dětí, ale často skutečné motivy jsou bohužel někde jinde. Ale někdy naopak můžeme sledovat, jak děti získají rozvodem větší zájem, pozornost a přítomnost dosud pasivního rodiče. Často jde samozřejmě o otce.
Jako bývalý dětský psycholog a rodinný terapeut i jako současný párový terapeut v rozvodech nic moc pozitivního z dlouhodobého hlediska nevidím. Hlavně v těch rozvodech, které jsou explozivní, impulsivní, emocionální, bojovné až ohavné. A kde se partneři dále zraňují.
Naopak pokud už k rozvodové situaci a období dojde, tak si vážím těch, kteří se snaží zpomalit a nezapomenout, jak pro sebe byli i v minulosti důležití a kolik toho spolu vykonali. Vážím si těch, kteří to zvládnou lidsky, důstojně a jistou dávkou potřebného sebezapření a selského rozumu. Ale to není vždy možné, takže pak si vážím i těch, kteří včas vyhodnotí, že to sami neprojdou a vyhledají externí pomoc a nikam zbytečně nespěchají.
Za výhru v rozvodu považuji i to, když se oběma podaří zpracovat emoce a pochopí, co se ve vztahu dělo a co k rozvodu vedlo.
