Jmenuji se Ema a je mi 30 let. Svého manžela jsem poznala na internetové seznamce. S kamarádkou jsme to tenkrát braly jako hec, obě jsme si podaly inzerát. Jí to nevyšlo, do měsíce se rozešli, ale já poznala toho pravého. Z necelých třiceti odpovědí, které mi tenkrát přišly, jsem neomylně sáhla po jedné. Instinkt, že je to on, na kterého čekám, mě nezklamal. Byl to on! Hned na první schůzce jsme si neuvěřitelně sedli.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskuzích, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Nějakou dobu jsme se scházeli a oťukávali se. Brzy jsme ale oba pochopili, že nemá cenu na nic čekat. Začali jsme spolu bydlet, naplánovali si společný život, svatbu a děti. Oba jsme chtěli alespoň dvě, pochopitelně holku a kluka. A to se nám vyplnilo. Pár měsíců po svatbě se narodila dcera. Krásná holčička, lidé se zastavovali u kočárku a obdivovali ji. Prý dítě z reklamy. A já byla pyšná matka.
Dítě mi život obrátilo naruby
Na své první dítě jsem se v těhotenství těšila, plánovala jsem, jak budu všechno stíhat, jak si dokážu čas naplánovat. Měla jsem dost zkreslené představy. Smála jsem se mámě i tchyni, když říkaly: jen počkej, uvidíš, že všechno bude jinak. Měly pochopitelně pravdu. Dítě dokáže život tak obrátit a já na to nebyla připravená. Jak jsem měla všechno dopředu naplánováno, tak z toho nevyšlo vůbec nic. Prostě jsem se musela dceři přizpůsobit a dny, týdny, měsíce řídit podle ní. No nakonec jsme se doma srovnali a já si po více než půl roce občas řekla, že to doma s tím dítětem celkem ujde.
Když byl dceři rok, zjistila jsem, že jsem opět těhotná. Na rovinu, radost jsem z toho neměla. To manžel se těšil, já moc ne. Už jsem plánovala, jak se pomalu vrátím do práce, alespoň na pár hodin. Mamka i tchyně slíbily, že budou pomáhat. Ale chtěli jsme dvě děti, tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat a holt ten návrat do pracovního procesu na čas odložím.
Narodil se nám syn, máme páreček, jak jsme si přáli. Já doufala, že druhé dítě bude už pro mě hračka, vždyť jsem ponaučená zkušená matka. Ale bylo to horší, než jsem si myslela. S dcerou už se dá hodně věcí podnikat, je celkem klidná a samostatná, ale do toho miminko, které vyžaduje 24 hodin pozornost. Najednou jsem zase byla na dně. Pravda, manželova maminka mi hodně pomáhá, ale není to ono. Pohlídá pár hodin, ještě chodí do práce. Moje mamka bydlí sto kilometrů od nás, takže hlídání je minimální, spíš zatím jezdíme my tam. I manžel má celkem náročnou práci, navíc splácíme hypotéku, takže je potřeba, aby vydělával.
Chybí mi společnost
Tak jsem na děti sama. Tolik mi chybí společnost, kamarádky, ten veselý bezstarostný život. Jsem z menšího města, když jsem přišla do Prahy studovat vysokou, bydlela jsem na koleji a ten studentský život mě hodně bavil. Kolem samí kamarádi, život jsme si užívali. Škola mě bavila, neměla jsem žádné zásadní problémy ji vystudovat. Pořád na ty roky vzpomínám a stýská se mi.
Teď vím, že mi vyhovuje volnost, ke svému životu ji prostě potřebuji. Ale s takovým bezstarostným životem je už konec. Děti se na mě neustále lepí, vyžadují stoprocentní pozornost a já nemám chvíli pro sebe. A když už ji mám, chce manžel trávit chvíle ve dvou a nechápe, že chci být i sama. Moje nejlepší kamarádky ještě děti nemají a nejeví o mě zájem. K čemu jim jsem, když nikam nemůžu? Nebo když si náhodou něco domluvíme, tak to ve valné většině případů nakonec zruším, protože zrovna jedno z dětí má rýmu a já musím být s ním. Nějakou maminku s dítětem bohužel taky neznám, snažila jsem se s někým kontaktovat, ale jako kdyby o to nikdo nestál.
Ani si už nepřipadám atraktivní, jak jsem vždycky bývala, já už na sebe nemám tolik času. Kdy já byla naposledy u holiče? Vlasy si stočím do uzlu, a to je tak všechno. Mám plnou skříň krásných věcí, které jsem nosila před mateřskou, je mi to, jsem zpátky na své váze před těhotenstvím, ale kam bych to nosila? Moje uniforma je džíny, mikina a tenisky.
Tak to jde už třetím rokem a další dva mám před sebou. Myslím, že se za chvíli zblázním. Jsem protivná a zlá na okolí. Nic mě nebaví. A co je nejhorší, zamilovala jsem se a spím s jiným mužem. Neplánovala jsem to, potkali jsme se náhodou. Když jsem s ním, na všechno, co mě tíží, zapomenu. Jenže on mě nemiluje a za rok se odloučíme napořád (ve městě, kde bydlím, pouze dočasně pracuje a vrátí se zpět za svou rodinou), a tak je pro mě situace o to těžší. Vůbec nevím, co dělat a jak se z bludného kruhu vymotat.
Ema
Názor odbornice: Terapie pomůže utřídit pocity
Vážená Emo, ve vašem příběhu se potkávají dvě témata: pocity izolace ženy na mateřské a nevěra. Mám potřebu je rozdělit. S pocity izolace lze zcela jistě pracovat. Porozhlédnout se po skupině matek s dětmi z okolí, zapojit se do komunitního dění obce, začít s dětmi docházet kupříkladu do mateřského centra.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Mateřskou lze prožít velmi aktivně, i když se bude jednat o jiný druh aktivity, než jste byla zvyklá ze svobodného života. Důležitý je však také čas pro vás samotnou. Píšete, že máte v širší rodině (tchyně) dokonce nabídky občasného hlídání. Domluvte se na pravidelnosti, ve které je snazší orientace - babička bude vědět, kdy s ní počítáte na hlídání, zbytek času bude mít sama pro sebe. Nezapomeňte, že vám vychází vstříc, tudíž pomůže, budete-li schopna ji za její služby (slovně) oceňovat. Čas je dobré využít pro pravidelnou aktivitu, ze které budete mít radost a která bude patřit jen vám. Každý jsme jiný, někoho baví sport, jiný se pustí do kurzů malování.
Další linií ve vašem příběhu je nevěra. Píšete, že se motáte v bludném kruhu. Jednou cestou by bylo pojmenovat své pocity a prožívání nahlas za pomoci psychologa. Zamýšlela bych se rovněž nad tím, co sama do partnerského vztahu vkládám, čím o něj pečuji. Terapie napomůže lepší orientaci v tom, co se s vámi děje. Pomůže vám také utřídit si, jakou prognózu sama partnerskému i mileneckému vztahu dáváte.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. června 2018. Anketa je uzavřena.
