Ivana Pecháčková | foto: Ondřej Košík

Knížka je dnes pro děti spíš trest, říká nakladatelka Ivana Pecháčková

  • 42
Když se v tiskárně objeví zakázka z jejího nakladatelství, chytají se za hlavu. Vydavatelka dětských knížek Ivana Pecháčková je známá tím, že jezdí dohlížet na výrobu i ve tři ráno a zastaví tisk, není-li spokojená s odstínem červené. Vysoké nároky se vyplácejí, knížky z Meanderu sbírají ceny doma i v cizině.

Ke knížkám to sice Ivanu Pecháčkovou táhlo odmala, kvůli kádrovému profilu to ale musela vzít oklikou přes studium ekonomie a prodej čerpadel. 

Nakonec se k literatuře stejně propracovala, díky překladu odborného čerpadlářského slovníku se dostala k překládání krásné literatury, vlastnímu psaní a nakonec založení nakladatelství Meander, které letos slaví už čtyřiadvacáté narozeniny.

Recept na krásné dětské knížky v jejím podání obsahuje kromě zápalu pro věc i neústupnost a odvahu mluvit do práce předním českým spisovatelům a výtvarníkům. 

„Třeba Ivan Wernisch mi teď četl do telefonu právě napsané verše do nového leporela. Nebojím se mu říct, že tohle už je na děti trochu moc, tady je třeba ubrat, tady by zase bylo fajn dopsat dva tři verše. A on to udělá. Připadá mi úžasné, že na můj názor a vkus tito staří a velmi zkušení autoři dají,“ říká nakladatelka.

Ivana Pecháčková (61)

je nakladatelka, spisovatelka a překladatelka.

• Po gymnáziu v Olomouci vystudovala Výrobně ekonomickou fakultu VŠE a pět let pracovala jako komerční inženýrka v čerpadlářském oboru.

• V roce 1995 založila nakladatelství Meander, v němž vydává knihy předních českých spisovatelů a umělců, například Petra Nikla, Jiřího Stránského, Vráti Brabence, Václava Havla nebo Violy Fischerové. Tituly z Meanderu často získávají české i mezinárodní ceny za nejkrásnější knihy.

• Přeložila na tři desítky knih, napsala velmi úspěšné knihy pražských pověstí, například Legendu o pražském orloji, Legendu o svatém Václavovi, Legendu o Golemovi nebo Legendu o Pražském Jezulátku, převyprávěla pro děti biblické příběhy.

• Její manžel je historik, který má z předchozího manželství dospělé dcery Mariku a Ditu, spolu mají Emmu a Jana.

Hlídat pak jezdí i samotnou výrobu, což někdy zahrnuje noční výlety do tiskárny a občas i zvýšený hlas. Pokud totiž není spokojená například s odstínem červené a slyší, že jinak to nejde, neváhá zastavit tisk. 

„Když vím, že to jde, ale oni tvrdí, že ne, odmítám se o tom dohadovat,“ vypráví. „Obávám se, že jsem občas trochu jedovatá a trousím poznámky typu: Tak mě k tomu pusťte a já vám to ukážu!“

I když Ivana Pecháčková žije doslova obklopená knihami a spoustou literárních nadšenců, nedělá si moc velké iluze o celkové čtenářské gramotnosti mladší generace.

„Je to sice obehraná písnička, ale děti dnes opravdu skoro nečtou, když je vyženete hrát si ven nebo jim dáte knížku, po deseti minutách žadoní, aby mohly k počítači,“ míní.

Řešením je podle ní dát dětem knížku do ruky co nejdřív a hlavně jim pravidelně číst. „Když se mi narodili vnoučkové, první knížku dostali už v pár týdnech. Je veledůležité, aby přišli s knížkou fyzicky do styku co nejdřív, byť je to leporelo v laminu.“ Ty pro ně začala vydávat i sama v edici Repolelo, kterým rozšířila nabídku Meanderu o tituly pro ty úplně nejmenší.

A už se těší, jak bude jednou číst vnoučatům svou oblíbenou klasiku, Karafiátovy Broučky. „Přeju si, aby objevovali svět nejen cestováním a kontakty s lidmi, ale i skrze literaturu, skrze příběhy moudrých lidí, stejně jako já a moje děti,“ vysvětluje Ivana Pecháčková.

„Nikdy nezapomenu, jak jsme jezdívali na prázdniny do dědečkovy rožnovské vily, kde jsem se ve velké posteli obložila všemi dětmi, které tam byly, a četli jsme vše, co si tam nanosily. To bylo nádherný. I díky nim jsem tenkrát pochopila, jak citlivé jsou na každé slovo, nejjemnější odstínění textu i jeho významy, a že děti není vůbec třeba podceňovat.“