Klára mi nebyla na první pohled úplně sympatická. Neprojevovala zbytečnou vstřícnost a byla na můj vkus dokonce lehce odměřená. Jakmile ale uviděla moje dítě, rozzářila se jako stromeček. "Mě nedostaneš," říkala jsem si tenkrát v duchu a čekala, kdy jí přes obličej přeběhne stín poté, co mé dítě vydá ten nepříjemný zvuk, který proniká přímo do středu ušního bubínku, aby tam prorazil maličkou dírku. Nestalo se.
Když jsem Kláře nechávala syna první večer na starosti, byla jsem hodně nesvá. Domů jsem se přiřítila s temným tušením, že najdu chůvu zhroucenou s plačícím dítětem v náručí. Místo toho seděla v obýváku, četla si a on spal v postýlce.
Trvalo několik týdnů, než jsem začala Kláře plně důvěřovat a odcházela z domova s pocitem, že je o mé dítě dobře postaráno. Když jsem pak viděla synův výraz poté, co spatřil ve dveřích svoji chůvu, píchlo mě u srdce. Byla to totiž čirá radost doprovázená mocným výsknutím, které jsem u něj do té doby nezaslechla.
V rámci zachování svého duševního i fyzického zdraví jsem se naučila na Kláru nežárlit a jednou dvakrát týdně si dopřávám luxus volného večera, i kdybych měla třeba tři hodiny koukat tupě do zdi. Jsem si jistá, že mé dítě ocení, když uvidí usměvavou maminku místo podrážděné trosky s kruhy pod očima.
Chůva na míru
Než jsem se rozhodla pro Kláru, prostudovala jsem zběžně nabídky agentur. Upřímně mě překvapilo, kolik jich u nás funguje, a jak široká nabídka tu je. Agentur je hodně, ale také jich hodně zaniká, jako hlavní podnikatelský záměr se totiž zprostředkování chův v Česku nevyplatí, už jen najít tu správnou a vyškolit ji, je velmi náročné. Zatímco v zahraničí nepohrdnou nezkušenou au-pair z východu, české matky jsou velmi vybíravé a žádají to nejlepší za co nejméně peněz.
"Chůva nesmí být 'chytřejší' než zákazníci, nesmí dát najevo, že to s dětmi umí lépe než rodiče. Zákaznice musí mít pořád pocit, že je nejlepší matka na světě. Chůva nesmí být moc krásná, nesmí být 'mouchy, snězte si mě', ale ani příliš dominantní, zároveň musí být dost silná osobnost, aby ji dítě respektovalo, a tak dále... A to mluvíme jen o povahových vlastnostech," popisuje Eva Kopečná, majitelka agentury Domestica, která v Česku zprostředkovává hospodyně a chůvy už patnáct let.
Co se týče vzdělání a vůbec práce chůvy, to je další oříšek. Oficiálně u nás toto povolání neexistuje. Hlídání dětí lze provozovat na živnostenský list, ale co se týče hlídání těch nejmenších do tří let, podmínky jsou velmi přísné. Částečně spravit by to mohl nový zákon o rodině, nicméně kurzy pro vzdělávání chův již existují.
Agentura Evy Kopečné s nimi v Česku začala jako první, po jejich absolvování se chůvy mohou prokázat mezinárodně platným certifikátem na hlídání dětí do tří let.
Teto, budeme si hrát
Při výběru chůvy jsem nakonec dala přednost doporučení známých a agentury obešla. Až později mi došlo, že jsem měla docela štěstí a narazila na první dobrou na chůvu se zkušenostmi, dobrým přístupem a v neposlední řadě i s odpovídajícím vzděláním a kurzem první pomoci. Pokud o chůvě sama uvažujete, je dobré zvážit, co od ní přesně očekáváte.
"Když budete hlídat dítě kamarádce, tak jí bude stačit, že na dítě dohlédnete, aby se mu nic nestalo. Profesionální chůva musí umět s dítětem kromě toho také pracovat," vysvětluje Eva Kopečná.
Pro zajímavost: profesionální chůva by měla mít v zásobě například hry pro všechny věkové kategorie a měla by vědět, nejen jak poskytnout první pomoc, ale také jak správně přečíst pohádku. Profesionální chůvy absolvují zkoušky z psychologie, pedagogiky nebo práva.
Obojí má své pro i proti. Když si najímáte chůvu u agentury, pak se například z hodinové sazby 150 korun dostane do její peněženky sotva polovina. Zatímco v Praze je o agenturní služby ještě relativně zájem, mimo Prahu by se agentura neuživila vůbec.
Práce snů
Stanislava Nejepsová začínala v době, kdy mít chůvu na plný úvazek byla skutečně výjimka. V devadesátých letech pracovala v rodině vlivného vydavatele, a aby práci získala, musela projít regulérním konkurzem.
"Když jsem přijela ke Kátě poprvé, stála v ložnici, brečela a v ruce držela plačící dítě. Popadla jsem ho do ruky a chlapeček přestal brečet. Od ledna jsem pak nastoupila nastálo," vzpomíná Stanislava, která ke své bývalé zaměstnavatelce zůstává loajální dodnes.
Postupně se stala součástí rodiny. Malého Matěje učila chodit na nočník, číst, plavat, jezdit na kole i uklízet si po sobě hračky. "Učila jsem ho všechno to, co svoje děti. Každé ráno jsme si s paní řekli, jaký mám plán, a večer jsem pak referovala, co se za den stalo. Když byl větší, spal někdy i u mě, měl u nás svoji postýlku a hračky," vzpomíná chůva.
Její zaměstnavatelé byli velkorysí. Když si vyrazili na hory, strávila Stanislava měsíc s Matějem na Krétě, kam mohla vzít i svoje děti. "Poslední týden za námi přiletěli a byli jsme tu všichni spolu. Chtěla jsem zaplatit alespoň pobyt za svoje děti, ale Káťa trvala na tom, že to uhradí," vzpomíná.
Co se týče soukromí, řídila se Stanislava intuicí. "Nikdy jsem s nimi nejedla u stolu, i když mi to nabízeli. Jídlo jsem si nosila svoje. Občas jsem třeba přinesla štrúdl a pak jsme si ráno dali čaj a povídali si. Některé věci pro mě byly od začátku tabu. Když skoro sedm let žijete v rodině, jste samozřejmě svědkem různých situací, a pak jsem musela občas dělat, že nevidím, neslyším," říká Stanislava.
S Matějem, ze kterého je dnes třináctiletý puberťák, se vídá dodnes. A přestože se už dávno vrátila ke své profesi ve zdravotnictví, znovu uvažuje o práci chůvy. I když pochybuje, že podruhé najde tak báječnou zaměstnavatelku a výjimečné podmínky. Na otázku, co má mít správná chůva, odpovídá bez zaváhání: "Musí být odolná, labilnějším povahám tuhle práci nedoporučuji!"
