Většinou se koupu bez plavek, říká vnadná herečka Miluše Bittnerová

  • 77
Na bikiny ani na minisukně si nepotrpí, do bazénů si obléká zásadně jednodílné plavky, ale v létě se nejraději koupe nahá tam, kde nejsou Češi. „Němec ti nahotu nevyčte, Čech by mohl,“ říká herečka Miluše Bittnerová.

Vaší dceři Betynce bylo půldruhého roku. Jak vás změnilo mateřství?
Naprosto. Jsem diametrálně odlišný člověk. Já jsem třeba byla velmi roztomilý cynik, sarkastik a teď pláču! Jsem schopná se rozplakat i u reklamy. Myslela jsem si, že je to záležitost šestinedělí, že na vině jsou hormony a že se to časem srovná. No a uplynul rok a půl a nic se nerovná. Třeba sledovat zprávy, to je pro mě horor. Přesto zažívám jedno z nejkrásnějších období: přesně jak se říká – odříkaného chleba největší krajíc – tak, jak jsem děti nechtěla, tak teď se můžu z Betynky úplně zbláznit.

Rodila jste po čtyřicítce, dřív se mateřské pudy o slovo nehlásily?
Ne. K dětem jsem dokonce měla i trošku problematický vztah. Rozčilovaly mě. Když křičely, tak jsem odcházela. A děti v letadle? To se ze mě stala úplně zlá teta Miluna. Házela jsem na ty děti nenávistné pohledy a lidi mi říkali: počkej, až budeš mít svoje, bude všechno jinak, a já se jen smála. Teď se předem omlouvám všem, kteří jsou takoví, jako jsem byla já.

Jsem jediná matka, která po porodu hned nezhubla 30 kilo, říká Bittnerová

Necháváte dítko křičet, nebo se ho od mala snažíte usměrňovat?
Tak to je zásadní problém. Načítám. Jsem totiž blbej analytik, co načetl principy „nevýchovy“. Teď zrovna poslouchám podcasty s neskutečně zajímavým psychologem Jirkou Haldou. Tak trošku jsem se do něj zamilovala. Jen mi vadí, že podle něj Ježíšek není. Tak to neberu, ale jinak výborné rady. Začíná nám doma mírné období vzdoru, takže když dcera křičí, já se snažím nekřičet (smích); to bychom řvaly obě dvě, což už je moc. Raději se ji snažím usměrňovat, protože stále trvám na tom, že rozmazlené děti a rozmazlení psi do společnosti nepatří, a doufám, že my do ní budeme moct chodit.

Miluše Bittnerová a její dcera Betynka

Nedávno jste podstoupila operaci horních víček, lákají vás i další úpravy, které by pomohly zpomalit stárnutí?
Horní víčka byla mou první plastickou operací. Vše proběhlo krásně, asi čtyři dny jsem pak strávila s obklady na očích a teď mi večer už oči neslzí, lépe se mi líčí… Čas nezastavíš. (smích) Přiznám se, že bych klidně brala celkovou obnovu. Po porodu se cítím v destruktivním stavu a zas bych ráda vypadala jako člověk. Sama se snažím přispět trochou sportu a pozitivní myslí.

Co jíte, abyste se cítila dobře?
Především musím začít jíst víc, protože jím málo. Není to na mě vidět, ale vynechávám třeba večeře a paradoxně mi to nedělá dobře. V létě jím saláty, saláty, saláty. Miluju saláty, miluju zeleninu, potřebuji k tomu maso a to mi úplně stačí. Začala jsem pít hodně zelený čaj, ten mě také teď v létě docela baví, no a stále nepiju alkohol. Já to ale zlomím a letošní léto si dám jeden aperol.

Je váš nejlepší tip na hubnutí – nepít alkohol?
Jediná rada je: koupit si o číslo větší plavky. Už nemůžu dělat víc, než dělám. (smích) Já sportuji, správně jím a nemíním se stresovat. Uvidíme po létě, třeba začnu hubnout. Alkohol ale nepiju dlouhodobě, neměla jsem ho třeba dva nebo tři roky, takže jak vidíte, alkohol za moje kila zodpovědný není.

Matka příroda vám nadělila krásné bujné poprsí. Jak se na něj nakupují plavky?
Výborně. Je tak malej výběr, že vlastně nemusím přemýšlet mezi tisícem variant, co mají holky třeba s poprsím velikosti B. To musí být strašné nervy! Mám si vzít tyhle a tuhle barvu? Abych měla doma asi padesátero plavek? No takhle mám asi troje, ani jedny bikiny a do bazénu nosím na plavání jednodílné.

Nikdy v životě jste si netroufla na bikiny?
Většinou se koupu bez plavek, jenže je vždycky těžké najít nějakou lokalitu, aby tam nebyli třeba Češi, protože znechutit Němce je něco jiného jak znechutit Čecha, že jo? Němec ti to nevyčte, Čech by mohl.

Obáváte se, že vás Češi budou fotit a posílat foto za pětistovku do bulváru?
Nevím, jestli by se za mě zaplatila třeba dvacetikoruna, ale já se přiznám, že jsem přesně ten typ, který nemá rád plavky. Ne, že bych chodila na nudapláže, já vlastně nemám ráda lidi, takže já miluju, když najdeme pláž, kde nikdo není a já se tam mohu celý den válet. Plavky si nevezmu, ale opalovací krém, tím se mažu, to jo. (smích)

Faktor padesát předpokládám…
Jo, já se strašně rychle spálím, takže já musím.

V jaké době se podle vás nosila nejlepší móda?
Mně se strašně líbí šedesátá léta, ale móda pro mě to tedy není. Já bych v té době asi nebyla úplně in, protože nemám ráda minisukně a nerada se silně líčím, ale ta móda se mi strašně líbí. Pak se mi ještě líbí móda secese a art deco, třicátá léta, ale to zase není pro mě, protože tehdy se za krásné považovaly ženy bez prsou, bez zadku, vysoké, hezké, rozevláté artdecové dámy. To se mi líbilo moc.

Máte také bohatou mediální praxi, působíte jako moderátorka a zpovídáte lidi. Co je na tom nejtěžší?
Mění se to. Člověk přijde na nějaké chyby a naučí se něco nového a tak pořád dokola. Já si myslím, že nejdůležitější je být přítomný a poslouchat hosta. Jakmile jsi přítomný, posloucháš a reaguješ, vystačíš si a ze všeho se vždycky dostaneš. I když spadne lustr a ty se netváříš, jako že se nic nestalo, ale naopak vezmeš událost do hry, tak jsi v pořádku.

Chodili za vámi do studia teď v době pandemie hosté, na nichž byla znát deprese?
Ne, tak to ne. My ten pořad hlavně děláme pro ženský o ženskejch. Všichni prožíváme v životě průšvihy a ono někdy pomůže, když slyšíš, že ten průšvih prožil někdo, koho třeba obdivuješ. Znám i z mého rodného města z Hořic, kde slýchávám: „No jo, vy v Praze!“ nebo „No jo, vy herci, vy se máte.“ Ne! My máme taky problémy, nemoce… Píší mi holky po čtyřicítce, že jim to pomáhá, že je dobré slyšet, jak se s nepřízní popasují jiní, že třeba pak mají víc síly samy dál bojovat, ať už s rozvodem, nemocí, nebo se ztrátou někoho blízkého.

Co byste řekla, že byl váš kardinální životní průšvih?
Pohled na takové události se časem mění. Máš pocit, že jsi něco pokálel – třeba prohrál rozvod – ale pak je výhrou další hezký vztah a třeba to dítě, takže každá prohra tě někam posouvá. Smutné třeba je, že se můj tatínek nedožil mé dcery, ale nejde o chybu. To se prostě stane, to je život.