Lásko, ty ses na to namalovala
Když se Šárka (22) do Reného (33) zamilovala, měl zrovna přítelkyni. „Já jsem to strašně těžce nesla, nechtěla jsem rozbíjet vztah,“ dušovala se. „Ale chtěla,“ oponoval jí René. „Používala všechny ženské zbraně: výstřih, líčení,“ prozrazoval.
Podle Šárky to ale byl hlavně osud, co je dalo dohromady. „Protože jsem krátce nato otěhotněla, a to je prostě zázrak,“ dodala. V té době spolu byli teprve měsíc.
Ani René nebral nový vztah na lehkou váhu. „Po 14 dnech jsem věděl, že to je něco jinýho, že už to není jen o sexu,“ vysvětlil s tím, že má za sebou dost divokou minulost. „Když jsem byl mladej, chytil jsem se party, byli jsme takoví grázlové,“ vysvětlil. Ale před dvěma lety málem přišel o život po havárii na motorce a dost svůj život přehodnotil. Navíc mu prý věk 33 let přišel na mimino tak akorát.
Šárka dorazila do plzeňské porodnice v doprovodu maminky, namalovaná a v docela dobrém rozmaru. Bála se jen, aby René přijel včas. Maminka se oblékla do nemocničního mundúru, ovšem neměli velikosti na výběr, a tak nebyla moc spokojená. „Podívej se, jsem jak klobása ve střívku,“ ohodnotila svůj outfit.
Dcera Nelly2550 g, 45 cm |
Zpočátku se Šárka hodně smála, dělala srandičky ve vaně nebo skákala na míči na hudbu. Když se ale začaly bolesti stupňovat, dolehl na bezstarostnou mladou ženu stres.
„Ty jsi fakt vysmátá, to bude bolet,“ obořila se na maminku. Ta se ale hned ohradila: „Já jsem rodila třikrát!“ Jen co dorazil přítel René, hned začal Šárce pomáhat s nelehkým údělem. Masíroval jí olejíčkem ve vaně, podporoval ji, chlácholil, rozveseloval. Tu už ale úplně přešla legrace, dlouhý porod a bolesti ji vysílily, podle ní to trvalo moc dlouho. „Jde to fakt hezky. Já vím, že vám to úplně nepřijde,“ utěšovala ji porodní asistentka.
Jenže na Šárku už to bylo hrozně dlouhé. Když už konečně směla tlačit, podporoval ji René intenzivně: „Normálně zatni zuby a prostě to tam pošli,“ radil. A za chvíli už byla malá na světě. „Už jsme tři,“ radoval se novopečený tatínek a také babička zářila štěstím.
Dvě těhotné na porodním sále
Třiatřicetiletá Alena si vzala do porodnice jako podporu svou neteř Kateřinu. Jsme si obě blízké, hodně se navzájem svěřujeme, jedna pro druhou jsme vrbou,“ přiznala Alena. „Obzvlášť teď, když obě dvě čekáme,“ dodala s tím, že její neteř je v 6. měsíci.
Ona sama přišla rodit už podruhé, doma na ni čekal syn Mikuláš. Ještě nedávno ale myslela, že se nikdy matkou nestane. „Prodělala jsem toxoplasmózu a paní doktorka mi řekla, že s velkou pravděpodobností nebudu mít děti,“ popsala. „Nemoc jako taková mě nezasáhla tolik jako verdikt ohledně mateřství. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se s tím smířila.“
Naštěstí ale příroda rozhodla jinak. „Našla jsem si chlapa, slavili jsme půl roku, co jsme spolu začali chodit, a já jsem zjistila, že jsem tři měsíce těhotná,“ zavzpomínala. Přítel prý tehdy skákal dva metry vysoko.
Syn Viktor3780 g 49 cm |
Jméno Viktor vybírali tak, že dali dohromady šest jmen a pak házeli kostkou.
Když Alena začínala rodit, zachvátily těhotnou neteř obavy. „Ale já to dám, jsem holka z vesnice,“ dodávala si odvahu. A tak byla oporou své statečné tetě Aleně až do okamžiku, kdy malý Viktor poprvé zakřičel.
Z kluka se vyklubala holka
Andrea (29) má z předchozího vztahu dvě holčičky (4 a 6), ale na soužití s jejich otcem nevzpomíná ráda. „Bohužel to byla špatná volba partnera, dělal mi věci který se nedělaj,“ svěřila se mladá žena, které prý pak hodně dlouho trvalo, než byla schopna znovu se s někým sblížit.
„Byla taková odtažitá, nevěděl jsem co se děje, ale pak mi to řekla,“ vypověděl Jan (32), podle kterého si Andrea tak těžký život nezasloužila. „Je to hodná holka, akorát je hodně moc citlivá,“ popsal svoji partnerku.
Dcera Jana2760 g, 46 cm |
„Na Honzíkovi se mi líbí, že umí zachovat klid, je to jemnej a citlivej kluk,“ chválila Andrea svého partnera. „Otevřel mi novej obzor a ukázal, že láska může být hezká a že jsou ještě na světě chlapi, co mají v sobě to, co by měli mít.“
Do plzeňské porodnice dorazila Andrea s „poslíčky“, ale poté, co ji lékař prohlédnul, byla odeslána zpět domů s tím, že se ještě nic neděje. „Měl by to být chlapeček a jmenovat se bude Jan po tatínkovi,“ svěřila se mu Andrea.
Ačkoliv už rodila třikrát, měla velký strach. „Vím z předchozích porodů, že to není sranda,“ vysvětlila. „Stojí to hodně úsilí a bolesti.“ „Jestli jste podruhý rodila čtyři hodiny, tak by to mohlo jít dobře,“ uklidňovala ji porodní asistentka. Jenže bohužel tentokrát se netrefila.
Stále intenzivnější bolesti a dlouhé hodiny na porodním pokoji Andreu vysílily, byla také stále nervóznější. Svého přítele, který se jí snažil pomoci, odháněla a okřikovala. „Sedni si a mlč! Nech mě, prosím tě, být. Já vím, že máš strach, ale nech mě,“ obořila se na něj.
O to, aby byl Honza u porodu, přitom moc stála. Už proto, že aspoň uvidí, co to obnáší. Do porodnice ji doprovodila i Honzova maminka, která se snažila mírnit napětí. „Víš, on je taky chudák úplně mimo. Nediv se mu, je to jeho první a je úplně vyplašenej.“
Ač měl sám se sebou dost práce, snažil se Jan Andree její úděl co nejvíc ulehčit, nedbal ani na to, že ho odhání. Největší strach měl, aby se jí něco nestalo.
Když došlo na tlačení, překvapila porodní asistentka všechny přítomné: „A je tady! A je to holka, žádnej Honzík...“ Přestože se těšili na chlapečka, byli všichni rádi, že jsou maminka i miminko v pořádku. „Jé... a my máme všechno v modrém, i kočárek,“ smála se novopečená babička.
K dokonalému happy endu tedy už zbývalo jediné, aby se Andree splnilo přání, Honza ji konečně požádal o ruku a byli kompletní rodina.
