Nancy se s manželem Miroslavem seznámila v Londýně
Babička rodila doma, devatenáctkrát
Seznámení lékařky Nancy (37) a vyhazovače Miroslava (39) bylo jako z filmu. Ona se přišla bavit do londýnského baru, kde Mirek tehdy pracoval, a bylo to. „Slovo dalo slovo,“ smála se Nancy, která pochází z Keni a vystudovala v Praze (na přání svého tatínka) medicínu.
„Mě vždycky přitahovala Afrika a exotika,“ vysvětlil v Malých láskách sympatický Miroslav. „Postupem času jsem zjišťoval, že je úplně jiná než české ženy, což se mi líbilo.“
„Když jsem tatínkovi říkala, že se budeme brát, tak ho zajímalo, kolik mu Miroslav mu dá za to krav,“ smála se Nancy a její muž dodal: „Já jsem se dokonce těšil, že pojedu na trh a ty krávy mu tam koupím, že to budu mít jako zážitek...“
Manželé, kteří žijí v Londýně a do České republiky přijeli jen kvůli porodu, už měli doma tříletou dcerku. „Já jsem byl u prvního porodu, tak si říkám, že bych to nemusel znova prožívat,“ myslel si Miroslav. „Chápu, že to je psychická podpora, ale radši bych počkal někde v čekárně a přišel už k hotovému miminku.“ Nakonec však přání své ženy splnil a do porodnice ji doprovodil.
„Když jsme byli malí, tak moje máma vždycky říkala, že nechce, abychom přivedli domů liliputa. Žádné malé muže, co mají mindráky a furt něco řeší. A pak vždycky říkala, že ten člověk opravdu musí pomáhat, naslouchat a v tom vztahu být v rovnováze.“
„Na Nancy si vážím pohody, co vyzařuje. Ona mě tím i hodně naučila, protože já jsem vždycky spíš takový nervák a pesimista a musím říct, že díky ní se mi úplně změnil celý život.“
Do porodnice dorazila Nancy s kontrakcemi po třech až pěti minutách. Jako lékařka měla oproti jiným rodičkám výhodu, že mohla s kolegy vše kolem porodu konzultovat, ale také občas dost intenzivně projevovala svoji vůli a za partnera k diskusi brala jedině lékaře, s porodními asistentkami se moc bavit nechtěla.
„Epidurál nechci, protože u toho potřebuji chodit a měnit polohy a myslím, že epidurál by to zpomalil,“ vysvětlovala doktorovi Smažinkovi svou představu. Domluvili se také, že nebudou pouštět plodovou vodu, protože by se mohl porod zastavit a bylo by třeba podávat oxytocin. „Já myslím, že se během noci rozrodíte,“ mínil lékař. „Ještě bych tomu dal chvíli čas.“
Na porodním pokoji tak měli manželé klid na povídání. „Tvoje mamka asi rodila doma, ne?“ ptal se Miroslav. „Moje mamka rodila sedmkrát v nemocnici, protože měla pokaždý císařský řez,“ odpověděla Nancy. „Jenom babička, ta rodila doma. Devatenáctkrát.“ „Ježíši, to je hrozný,“ vydechl její manžel. „Pro ni to nebylo hrozný, pro ni to bylo normální,“ usadila ho žena. „Protože v té době to tak bylo, víš?“
A když se jí zeptal, k čemu by přirovnala kontrakci, snažila se mu to vysvětlit: „Dejme tomu jsi běžel dneska maraton a druhý den se vzbudíš a máš bolavé svaly a někdo bude po tobě chtít, abys běžel maraton znovu. To máš chuť dát tomu člověku facku, akorát já nemám komu...“ A dodala: „Ale nejhorší je, že ten maraton třeba nedoběhneš, prostě na to kašleš, ale tady nemáš na výběr.“
Nancy se oproti předpokladům nerozrodila, kontrakce se zastavily. „Můžeme vás pustit domů, nebo můžu udělat takový hmat, po kterém by se to mohlo rozběhnout,“ nabídla Nancy doktorka Kaprálová. „Já si myslím, že už mě trápí tak dlouho, že chce ven, takže bych s tím radši něco udělala,“ odvětila mladá maminka.
Než se porod rozběhne, rozhodla se Nancy, že ještě pojede domů a přijede, až se bude miminku chtít na svět. Návrat byl trochu dramatický, už to skoro vypadalo, že porodí na schodech, ale nakonec malá Rachel tak naspěch neměla.
„Já rodila v různých místnostech, ale na schodech jsem ještě nerodila,“ smála se porodní asistentka. „Tak by to byla premiéra,“ odpověděla Nancy. Moc se jí nelíbilo, že si lékař poručil další záznam z monitoru a chtěla od něj vědět, proč? „Mimčo mělo trošičku tachykardii, takže to musím vidět znova. Uvidíme, jestli se to spraví,“ vysvětlil.
Nejhorší minuty v životě rodičů? Když je po porodu ticho a dítě nekřičí |
Při odběru krve se Nancy trochu bránila a dohadovala se sestřičkou. „Nemám ty jehly ráda,“ vysvětlovala. „Je to horší než kontrakce.“ I během porodu měla většinou poslední slovo. „Rozprskněte se, jako když leží žába,“ radila jí porodní asistentka. „Já jsem neviděla, jak leží žába,“ bránila se Nancy. „Tak jako mrtvý krokodýl. Ten má taky ty packy roztažený,“ přispěchal s nápovědou Miroslav.
„Už vidím hlavu, vidím tmavý vlasy,“ hlásila porodní asistentka, která se snažila přesvědčit Nancy, aby méně křičela a víc tlačila. „Zavřeme pusu, oči a zatlačíme. Nadechneme a víc, ještě, pojďte, ještě víc,“ vybízela. „Ať přijde okamžitě náš doktor, co nejrychleji,“ zavelela najednou s tím, že je tam asi ruka.
„Prasknu!“ křičela Nancy. „Neprasknete,“ uklidňovala ji porodní asistentka. „Pojďte zatlačit, to je ono! Šikovná, šikovná, ještě pojďte...“ Poslední minuty porodu už bylo na tatínkovi vidět, že to nezvládá, ale statečně se držel. „Myslel jsem, že jsem větší hrdina,“ poznamenal.
„No pojď sem, ty lumpice! Cos tam dělala? Jak jsi se tam motala?“ hubovala na oko porodní asistentka, které se ulevilo podobně jako všem zúčastněným, že malá Rachel (3239 g, 48 cm) i její maminka jsou v pořádku.
Jana a Petr
Nepovedený vztah ji dostal na dno, chtěla se zabít
„Už jsem přestala věřit, že potkám někoho, kdo by o mě stál,“ přiznala Jana (34), která se se svým manželem Petrem (38) seznámila přes sociální sítě. „Už jako malá holka jsem neměla žádné sebevědomí, nikdo se se mnou nebavil, všichni se mi vysmívali a připadala jsem jim divná,“ vyprávěla.
Předchozí vztah jí dostal na úplné dno. Partner se za ni styděl, říkal o ní, že je jen spolubydlící. Když odešel, zůstaly jí po něm dluhy a pošramocená duše. Po rozchodu na tom byla Jana tak špatně, že se dala na pití, chtěla spáchat sebevraždu a nakonec skončila v péči psychiatrů a na antidepresivech. Pak potkala Petra, který stejně jako ona pochází ze Slovenska.
„Psali jsme si a začala mě zajímat čím dál tím víc,“ vzpomínal. „Doma mi to sice rozmlouvali, ale rozhodl jsem se, že za ní pojedu do Plzně a už se nevrátím.“ prozradil Petr. „Každý den děkuji za to, že ho mám,“ přiznala Jana. „Připadá mi, že je to jen sen. Konečně jsem šťastná.“
Manželé původně plánovali miminko až poté, co Jana přestane brát antidepresiva, ale nepodařilo se jí je vysadit. „Strašně mě to poznamenalo, když člověk přijde o rozum kvůli někomu, kdo za to nestojí,“ svěřila se Jana porodní asistence. Ta chápavě přikývla: „Já vím, láska bolí.“
Momentálně měla Jana strach z docela jiné bolesti než té srdeční. Kontrola ukázala, že miminko bude pořádný „macek“. Podle ultrazvuku mělo mít asi
3 800 gramů.
I když porod ještě nezačal, Janu si v porodnici nechali. Na otázku, kdy porodí, jí porodní asistentka odpověděla: „To nikdo neví! Budete mít pravidelné kontrakce, bude vám tvrdnout bříško, ale neznamená to, že jak začnou kontrakce, tak hned porodíte.“
Císařský řez na poslední chvíli Ivanu rozplakal, bála se o dceru |
Velkou podporou byl nervózní rodičce manžel Petr. Bolesti špatně snášela a propadala beznaději. Ale on ji stále držel za ruku, hladil, zasypával polibky, chlácholil. „Musíš vydržet, zlatíčko. Představ si, že bude Peťka za chvíli tady, budeš ho držet v rukách...“
V jednu chvíli znervózněli i zdravotníci, záznam z monitoru totiž ukazoval, že se s miminkem něco děje. Zřejmě to způsobily léky, které Jana užívala. Bolestivé kontrakce pomáhala dceři zvládnout i maminka prostřednictvím hlasitého odposlechu na Petrově telefonu: „Vydrž, vydrž, Ježíšek je při tobě, ochraňuje vás, i Panna Maria. Na všecko zapomeneš, uvidíš.“
Nakonec se lékaři rozhodli pro císařský řez. Vyčerpaná a vystresovaná Jana se operace obávala, ale lékaři ji uklidnili, že nebude nic cítit. Petr čekal na narození syna na chodbě. Když mu ho přivezla sestřička ukázat, neubránil se dojetí. „Jsem rád, že je konečně tady. Usmál se na mě, možná cítil, že jsem to já,“ usmíval se. „Ke štěstí mi nic nechybí, protože mám Péťu a malého Péťu (3855 g, 58 cm) a jsem moc šťastná,“ dodala později novopečená maminka Jana.
Izabela a Marek
Nejvysmátější maminka z Malých lásek
Izabela (33) opustila rodné Polsko, protože bydlela na vesnici, kde nebyla žádná práce. „Přijela jsem na chvíli a jsem tady dvanácz let,“ řekla s úsměvem. „Když jsem ji poprvé viděl v práci, tak na sobě měla pracovní oděv, ale když jsem ji potkal venku, tak jsem si říkal: hezká kočka,“ popsal své pocity její manžel Marek (34), který je také Polák.
„Na začátku jsme byli jen kamarádi,“ vysvětlila Izabela. „On chtěl jít se mnou na rande, ale já nechtěla. Že jsem sama a je mi dobře. Ale potom jsem ho poznala blíž. Je to skvělý chlap, tak proč ne? A dodnes jsme spolu a miluji ho strašně moc!“
Marek jí změnil život, dospěla s ním. „Začala jsem šetřit, koupili jsme byt. On tak uvažuje, dopředu o budoucnosti, jako inteligentní chlap. A to na něm zbožňuji.“ Také Marek byl ze své ženy nadšený: „Dala mi štěstí, víc chuti do života,“ vyprávěl. „Je taková vysmátá. Kdyby byl nějaký konkurz na smích, tak by ho určitě vyhrála.“
Nebrala antikoncepci, aby neztloustla, tak se v sedmnácti stala matkou |
Na miminko se Izabela těšila, ale zároveň měla strach z porodu. „Pořád si říkám: a co když to nezvládnu? A pak zas: ne, musím to dát,“ přiznala. Byla sice už po termínu, ale hned po vyšetření se ptala, jestli půjde domů.
„Kontrakce máte pravidelné a docela dlouhé, to znamená, že se spíš porod rozběhne. Jenže jsme na začátku a první porod trvá zhruba deset hodin,“ vysvětlili jí. „Já jsem strašně nervózní,“ stěžovala si Izabela, ale i v té chvíli se pořád smála. „Bože, vylez už,“ šeptala pak miminku do břicha.
Když jí praskla voda, všimla si porodní asistentka, že není čirá. „Jste tak v polovině,“ oznámil jí přednosta kliniky, doktor Zdeněk Novotný. „Branka je pět centimetrů. Budeme kontrolovat monitor, protože ta voda odtekla zelená. To nemusí znamenat vůbec nic, ale může to být i známka, že by se tomu miminku nemuselo dařit úplně ideálně, že třeba ta placenta mu nedodává dostatek kyslíku. Takže si to budeme hlídat.“
Izabela byla vzorná a poslušná pacientka, jen trochu bojovala s nervozitou. „Všecko záleží na tobě, když ty budeš klidná, tak bude i dítě klidné,“ domlouval jí Marek. „Dýchejte si hezky mezi kontrakcemi, pomaloučku a volně,“ radila jí porodní asistentka.
„Správně dýchám?“ starala se Izabela. „Dýcháte dobře. Můžete zkusit i povrchově rychleji. Někdo zase má rád hluboký dýchání. Každému vyhovuje něco jiného,“ vysvětlila.
„Já už se netěším,“ vzdechla Izabela, která snášela kontrakce obdivuhodně statečně. „Taková bolest.“ „Ale to k tomu patří,“ usmívala se porodní asistentka. „Jedno dítě a dost,“ slibovala Izabela jako spousty maminek před ní.
Z nervozity se trochu rozklepala. „Já ti dám ponožky, chceš?“ nabízel Marek. „Ne! Nech mě být!“ odehnala ho Izabela nevrle. „On se o vás chce starat,“ bránila ochotného partnera porodní asistentka.
„Už máte deset centimetrů, miminko už je tam krásně připravený. Takže když budeme teď dobře tlačit, tak za chvíli máte po porodu,“ slíbila. „Pojďte, pořádně se na to naštvu, ještě víc, ještě víc,“ pobízela unavenou maminku.
„Nemůžu, já to nedám,“ bránila se Izabela. „Ale dáte! Dáme to spolu,“ povzbudila jí porodní asistentka. „Super, teď tlačíte hezky, vydržím, vydržím, vydržím... Úžasná. A ještě jednou.“ A malá Natálka (3400 g, 50 cm) byla na světě. „Já jsem to zvládla, to není možné,“ usmívala se Izabela a vítala se dojatě se svou dcerou.
