Dvojnásobné narozeniny
„Jak se říká, že existuje láska na první pohled, tak u nás to tedy platí. To bylo okamžitě,“ popsala dvaatřicetiletá Lucie počátky svého jedenáctiletého vztahu s Ladislavem, který je o čtyři roky starší. na vozíčku se se svým manželem seznámila přes inzerát. „Já jsem věděla, že jezdí rallye. Tak jsem si říkala, že nebude moc velkej,“ vzpomínala Lucie.
A potom přijel docela velkej člověk. Ale zase kdyby byl nějak moc hubenej, tak by se mnou ještě mohl upadnout,“ dodala. I po jedenácti letech se mají stále stejně rádi. „Manželka je moje životní láska,“ přiznal Ladislav.
„Je to úžasný člověk. To bylo na něm hned vidět, že ji bude milovat,“ souhlasila Lenčina sestra Monika, která ji přišla podpořit do nemocnice. „Každý si to musí promyslet, jestli chce být s někým, kdo je na vozíku,“ konstatovala Lucie. „Já taky nevím, kdybych byla zdravá, jestli bych měla na to starat o někoho, kdo je na vozíku.“
„Já manželku miluju. Když se chce, tak se dá zvládnout všechno,“ dodal její muž. Miminko si oba moc přáli, ale nevěděli, jestli to půjde. „Kdyby se to nepovedlo, tak jsme přemýšleli o adopci nebo umělém oplodnění,“ přiznal Ladislav: „ Zaplať pánbůh se nám to povedlo takhle, přirozenou cestou,“ dodala jeho žena.
Protože je Lucie na vozíku, rozhodli se lékaři v plzeňské porodnici pro ukončení těhotenství císařským řezem. „Trochu se bojím, ale já už mám za sebou dvě operace, tak to musím zvládnout,“ přiznala nastávající maminka.
Velkou oporou i v porodnici jí byl Ladislav. Ten manželku přivezl s kontrakcemi, které přišly po večeři. „Počkáme, až vylačníte,“ rozhodl doktor. „Já mám zrovna dneska narozeniny,“ vzpomněla si Lucie a prozradila, že budou mít chlapečka, kterému vybrali jméno Michael.
Při čekání na operaci byla Lucie hodně nervózní, bála se, ale byla statečná. Nervozita cloumala i její sestrou a manželem. Ten si roztřesenýma rukama převzal lístek s mírou a váhou svého právě narozeného syna a dojetím se rozplakal.
Jedno, nebo dvě jména?
Pětadvacetiletá Vlasta dorazila do porodnice s o čtyři roky starším přítelem Michalem a částí rodiny. Praskla jí voda ve třicátém čtvrtém týdnu. Lékaři jí museli dát injekce, aby se urychlilo „zrání“ plic miminka.
„Ze začátku byla jeho máma proti,“ vzpomínala usměvavá Romka Vlasta na dobu, kdy začala chodit s Michalem. Z první návštěvy měla docela nahnáno. „Já měla strach. Nevěděla jsem, jak mám mluvit, jak se mám hejbat, jak mám stát,“ vzpomínala.
Ale pak jsme si padly do očí a je to v pohodě, mám ji ráda,“ vysvětlila genezi svého vztahu s tchyní. Porodu se sice podle svých slov bála, ale díky optimistické povaze zvládala situaci s přehledem.
Když se Michal dozvěděl, že bude tátou, neubránil se slzám., „Když jsem mu řekla, že bude tátou, tak si tady normálně klekl pod oknem a začal brečet,“ svěřila se. „Já si myslím, že bude praštěnej, ale bude dobrej táta,“ dodala. „Já jsem taky praštěná a vím, že budu dobrá máma. Protože já jsem si to miminko vysnila.“ Také Michal měl o svém rodičovství jasno: „Těším se, až vezmu kočárek a budu ho ukazovat. Každému ho budu ukazovat.“
Při čekání se Vlasta s Michalem stále pusinkovali a mezi tím se dohadovali, jak bude syn vypadat a po kom co bude mít. „Já nemám velký nos, co kecáš,“ smála se Vlasta.
Protože věděli, že budou mít chlapečka, vymýšleli jméno dlouho dopředu. Ještě v porodnici však neměli jasno. Vlasta chtěla Dominika a Michal Michaela. „Tak jsem přemýšlela, nedáme dvě jména?,“ zkoušela to Vlasta. „Bude to Dominik Michael, to zní hezky.“ „Ne, nezní,“ odpověděl tvrdohlavě nastávající otec. Snad proto, že v den porodu měla i jeho partnerka narozeniny, se nakonec nechal obměkčit a se dvojitým jménem souhlasil.
Vlasta se sice s porodními bolestmi vyrovnávala více než statečně, přesto už se nemohla dočkat, až to skončí. „Už to bude za vámi,“ chlácholila ji porodní asistentka. „Vážně, slibujete?“ „Na pár zatlačení. Neřeknu vám kolik, ale když se zabejčíte a pořádně zaberete, tak to bude,“ byla odpověď.
„Lásko, máme děťátko,“ zněla za chvíli Vlastina slova a šťastný tatínek utíkal oznámit příchod syna na svět rodině, která čekala venku. Rachejtle, které pak v tmavé noci létaly vzduchem, byly známkou, že se narodil Dominik Michael.
Kdo vyhrál?
Devětatřicetiletá Lenka se s o sedm let mladším Ondřejem seznámila v autobuse, kterým jezdila do práce. On byl jeho řidičem. „Ze začátku to nebyl partnerský vztah, spíš to bylo kamarádství,“ zavzpomínala Lenka.
„Já jsem mezitím ještě měl přítelkyni,“ dodal Ondřej. „A já ho uháněla, protože jsem se do něj zamilovala dřív než on do mě,“ přiznala Lenka, která má už jedno dítě z předchozího vztahu.
Na porod nevzpomíná ráda, protože jí tehdy partner nepodporoval. Proto ani netoužila po tom, aby byl teď Ondřej u toho. Přesto s ní do porodnice dorazil a spokojeně se usadil na židli.
„Mě to tady baví, pohodička,“ usmíval se. Po chvíli se začal nudit. „Proč jsem tady vlastně?,“ ptal se. „Já tady samozřejmě chci být, ale nechápu proč,“ dodal a zahleděl se do mobilu na fotbalový zápas. Ani po čase se nic nezměnilo. Zatímco Lenka hopsala na míči, Ondřej zvolal: „Už jsme dali gól!“ Porod jako by se ho netýkal.
„Já se půjdu někam proběhnout,“ navrhl nastávající otec v přítomnosti porodní asistentky, která odhadovala, že rodit se bude už brzo. „Ne proběhnout, vy se musíte aktivně podílet na porodu svého dítěte,“ vysvětlila mu. Ale ani v posledních minutách před narozením miminka se Ondřej nezvedl ze židle. Vstal s mobilem v ruce teprve ve chvíli, kdy si šel syna Rafaela vyfotit.
„Možná se taky přicucnu,“ okomentoval přiložení novorozence k prsu matky, a pak si s lékařem vyměnil informaci, kdo dal kolik gólů. „Tak co, můžu se jít ožrat?“ ukončil svůj pobyt v porodnici a vydal se slavit narození potomka.
