Komunisté neměli vašeho muže zrovna v oblibě, nikdy jim totiž nešel na ruku, házeli mu klacky pod nohy, v roce 1958 ho vyhodili z techniky... Až díky úspěchu kontaktních čoček a dolarům, které to pro režim znamenalo, ho vzali víc na milost. Od 70. let mohl taky vyjíždět do světa na kongresy. Bral vás s sebou?
Ano, jak jen to šlo. A měla jsem se výborně, protože on seděl někde na přednášce a já chodila po městě, nebo jsem se zúčastnila nějakých dámských programů. A taky jsem si tam občas koupila něco na sebe.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Velký rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma. |
To jste pak musela být hrozná kočka, když jste tady do té šedi přišla v nějakém zahraničním modelu, že?
Vždycky to mělo šmrnc a bylo to trochu jiné, to ano. Můj muž mi taky ze zahraničí vždycky něco dovezl. Měla jsem pořád stejnou postavu, takže mě měl v oku. Mám od něj kabát, který dodnes nosím. A tuhle sukni, to mi taky koupil Otto. Potrpěl si na kvalitu i na novinky. Měl vždycky dobrý psací stroj, do kuchyně mně kupoval všelijaké strojky, měla jsem prvního kuchyňského robota. Ještě ho mám. Děti se mně smějí, co to mám za blbost, ale já ho mám ráda. A televizor jsme měli s výrobním číslem 54! Otto byl v tomhle jako kluk. Víte, co mi dovezl ze své první cesty do Německa? Plastový kbelík!
Když patent na čočky koupila americká firma, měli jste možnost vycestovat do USA a případně tam i zůstat. Neuvažovali jste o tom?
Ne. Manžel tady měl rodiče, já maminku a sestru. Mužovi rodiče po znárodnění o všechno přišli, měli jen bídný důchod. Můj muž byl nakonec jediný z rodiny, kdo měl fixní plat a mohl je podporovat. A když měl pak za čočky dostat opravdu velké peníze, komunisti rychle předělali zákony, aby je nedostal.
Aby neměl víc peněz než Husák.
Víte, ale když manželovi „hrozilo“, že dostane ty velké peníze, tak jsme říkali: „Co s nimi vlastně budeme dělat?“ No na mou duši! Tady vlastně nebylo co koupit, tehdy nebylo možné koupit třeba byt... Procházeli jsme se po Praze a našli jsme místo, kde pramení Brusnice. U břevnovského kláštera. U toho pramene byla taková zanedbaná budova, tak jsme si říkali, že to koupíme, opravíme a že tam budeme bydlet. Jenže nahoře to mělo tři místnosti, dole ten pramínek a z obou stran také po jedné místnosti, a na to jsme neměli nárok, komunisti vyměřovali 12 metrů na osobu. Tak jsme plánovali, že z té jedné místnosti uděláme kuchyň a koupelnu, ve dvou budeme bydlet a dvě místnosti dole bude nějaké muzeum. Manžel propočítával, že tam budeme muset přivést elektriku, vodu, plyn, zajistit odpad. No, padlo by na to hodně peněz. Naštěstí nám je pak nedali a my jsme byli bez starostí (úsměv).
