Jaksi tady autor zapomněl na další možnost - a tou je vrozený předpoklad k budoucí trestné činnosti. Vím, o čem mluvím. Mám tu čest s jedním dítětem raného školního věku od věku 3 let jednou i víckrát týdně řešit lži a drobné krádeže (neřku-li poškozování cizích věcí). Marnost nad marnost, po dobrém jsem zatím nezaznamenala výsledky směrem ke zlepšení. Prostě z některého dítěte špatnost nevymýtíte a jsem přesvědčena, že geny jsou mocní čarodějové. Nad nikým nelámu hůl, je to otázka poměrně dlouhého času, ale předpokládám, že o tomto výlupkovi jednou ještě v nedobrém uslyším. 

Vůbec nemusí jít "vrozený" předpoklad, ale právě jednu z popisovaných situací, typicku tu poslední - stahování pozornosti na sebe jediným způsobem, který až dosud fungoval, tedy průšvihama. Ale těžko soudit, neznám detailně tento případ.

Není nic, co by nespravil pořádný výprask. Dítě zalže, zmlátit ho, dítě nelže zmlátit ho, aby vědělo kdo je šéf, dítě mlčí, taky zmlátit, jak jinak.

Teprve tehdy, až akceptujeme dítě takové, jaké je, nebude mít potřebu lhát. Rozbila se váza? Rozbila. Je pro mně důležitější váza, nebo dítě? ... Je rozdíl mezi příkazy a zákazy a nastavováním hranic. Dítě je učenlivé a naučí se velmi rychle politikařit podle potřeby - když se něco rodičům nelíbí, nebudu to dělat v jejich přítomnosti, anebo jim budu lhát, pokud budu přistiženo, nebo bude-li výsledek zkrátka vidět. Jenže pak se vnitřně rozbíjí a přestává být celistvé - a to je to, co na dětech milujeme. Jejich celistvost. Kterou jsme ztratili a podvědomě ji ničíme u ostatních.

To asi ale není postaveno dítě versus váza. Někdo chce holt mít celistvé dítě i vázu. A standardní zákaz "nehraj si s tou vázou z dynastie Ming" je naprosto v pořádku.