Chybí citové pouto
Aby dítě vůbec přežilo, potřebuje napít, najíst, teplo a vzduch, protože když něco z toho nemá, jde mu o život. „Pokud jsou tyto základní potřeby uspokojeny, jen teplo a postýlka k rozvoji nestačí. Musí se cítit v bezpečí a milováno. Vnímá atmosféru kolem, a na tu nepříjemnou reaguje pláčem,“ říká dětská psycholožka Ivana Janišová.
Dětská psycholožka Ivana Janišová
Už emoce matky jsou s plodem provázané a pokud není dítě chtěné, má to vliv. „Ale nepřeceňovala bych to,“ dodává psycholožka, podle níž je podstatné, jak se má dítě po narození. Míří-li bezprostředně do kojeneckého ústavu, bude tam několik týdnů čekat, jestli o něj matka ještě neprojeví zájem, a pak se pravděpodobně dostane buď k profesionálním pěstounům, anebo je volné k adopci.
„I když sestřičky v kojeňácích dělají, co můžou, aby dětem mámu nahradily, stejně je na dítěti znát, že základní vztah k nejbližší osobě chybí,“ říká psycholožka a dodává, že podobně může situace vypadat i doma, pokud matka péči o dítě nezvládá, nebo ho nechce.
„Nikdo se nesklání nad postýlkou, protože kde chybí zájem, nikdo nic takového neudělá,“ vysvětluje Janišová s tím, že dítě potřebuje mít někoho svého, kdo ho absolutně přijímá, nesoudí a nehodnotí, ale bezvýhradně ho miluje.
Chybí pocit bezpečí
„To je jeden z důvodů, proč se děti v zařízeních nemohou mít tak dobře jako u milující rodiny, protože ústavní péče funguje podle školského systému, který je založený na výkonu, posuzování, porovnávání a hodnocení. Není tam vztah, chybí bezpečí, pocit přijetí za všech okolností.“
A jestliže se dítě necítí v bezpečí, nevyvíjí se tak, jak má. Právě bezvýhradné příjetí a bezpečí je podle psycholožky podmínkou pro jeho další vývoj směrem k sociálním potřebám a později až i k seberealizaci. Velmi silný vztah k někomu blízkému vzniká kolem sedmého až devátého měsíce, je-li od svého „mateřského člověka“ odloučeno, objevuje se separační úzkost.
Ta je pozorovatelná až do tří let věku dítěte. Pak se dítě samo pomalu vzdaluje. To je vidět třeba na pískovišti – jde od matky dál, „do světa“, ale stále si ji ještě hlídá. Pokud vztah v prvních měsících života dítěte nevznikl, bude další vývoj dítěte zpomalený, nerovnoměrný, dítě nebude světu důvěřovat a dál bude vazbu na nejbližší osobu hledat.
„Hrubá motorika může jít dobře, jemná se třeba zpomalí, ale hlavně vázne sociální vývoj a řeč. Děti mohou být diagnostikovány i jako mentálně retardované, ale může jít jen o důsledek citové deprivace,“ popisuje Ivana Janišová, která je přesvědčená, že čím dříve se dítěti dostane přijetí a začne se s ním pracovat v oblastech, v nichž je opožděné, tím dříve dožene své vrstevníky.
Chybí rodina
Složitější je to s léčbou „citové deprivace“. „Nemůžeme paušalizovat,“ říká psycholožka. „Záleží na tom, co má dítě za sebou, jak dlouho bylo nechtěné nebo opuštěné a také na tom, jaká je jeho resilience, tedy odolnost, schopnost se vyrovnávat s traumaty.
Pomáháme s TeribearemNadace Terezy Maxové dětem dlouhodobě podporuje zdravý psychický vývoj dětí v ústavních zařízeních, mimo jiné z peněz tradičního charitativního happeningu Teribear hýbe Prahou, který se letos koná 5.-14. 9. v Praze na Vítkově. Můžete i vy přispět každým zdolaným kilometrem 30 korunami, ať už zahojit bolavou dětskou duši, nebo někomu jinému z desítky okruhů, kde nadace pomáhá. Přihlásit se můžete zde. 1. Chci pomoci ohroženým těhotným maminkám. 2. Chci pomoci rodinám v nouzi. 3. Chci pomoci maminkám z azylového domu začít znovu. 4. Chci pomoci návratu dětí z ústavů zpět do rodiny. 5. Chci podpořit pěstounskou péči a adopci. 6. Chci pomoci týraným dětem najít cestu z pekla. 7. Chci pomoci dětem z ústavní výchovy zažít radost z dětství. 8. Chci pomoci mladým lidem z dětského domova studovat. 9. Chci pomoci zahojit bolavou dětskou dušičku. 10. Chci pomoci mladým lidem stát na vlastních nohách.  |
„Někdo vyrůstal v extrémně špatných podmínkách, a přesto z něj bude šťastný člověk, jiný má pár šrámů z dětství a trápí se tím celý život, neprosperuje, je nešťastný a podepíše se to na jeho vztazích,“ vysvětluje.
Biologická rodina je pro dítě téměř nezastupitelná, tvrdí psycholožka a dodává, že hranice, kdy mu není v rodině dobře, je jakékoliv týrání a sexuální zneužívání.
„Pokud je rodina jen sociálně slabá a dítě nezvládá, ale miluje ho, má smysl s nimi pracovat. Ale vyskytuje-li se týrání, už by dál dítě v té rodině zůstat nemělo,“ myslí si Ivana Janišová, ale ani v takovém případě není pro definitivní řešení. „Dítě bych třeba na přechodnou dobu svěřila do pěstounské péče nebo menšího dětského sociálního zařízení, zjišťovala bych příčinu týrání a zkusila s rodinou pracovat.“
Děti totiž podle odborníků milují své tyrany a ještě si myslí, že samy mohou za to, že je dospělí týrají. „Když přijdou na terapii, často ještě rodiče brání, mají strach na ně prozradit pravdu. Chrání své blízké, i když jsou to tyrani, a ještě se za to cítí odpovědné.“
Nefunkční rodina stála za problémy dnes plnoletého Lukáše, který na začátku roku opustil dětský domov (2/2019):
27. února 2019 |
Chybí přijetí bez kritiky
Ty nejmenší děti se většinou dnes dostávají do pěstounské péče nebo adopce. Do dětských domovů přicházejí většinou starší děti. Rodina přestane fungovat, rozpadá se a všimne si toho sociální pracovnice. V tu chvíli se dítě ocitá v nepřehledné a náročné situaci. Většinou si myslí, že zlobilo a že mělo něco udělat jinak.
Často změnu vítá, protože dostane najíst, oblečení a někomu záleží na tom, aby chodilo do školy. Cítí se vysvobozené, ale na druhé straně se ocitá bez citových kontaktů se členy rodiny, v níž vyrůstalo.
„V tu dobu je hrozně důležité, když se v děcáku najde někdo, kdo jej přijme bez kritiky, dá mu najevo, že je dobré a začne s ním terapeuticky pracovat. Jinak se v něm všechny pocity viny a nejistoty zahnízdí,“ objasňuje Ivana Janišová.
Chybí možnost někomu se svěřit
Podle dětské psycholožky by si každé dítě z dětského domova zasloužilo mít možnost docházet na dlouhodobé terapie. Praxe však taková zdaleka není. Když už je vedením nějaké dítě na terapii doporučeno, cítí se vyčleněno, označeno. „Jsem špatný/á, problematický/á, zase se jim nelíbím a posílají mě k psycholožce,“ říkají.
„Nějaký čas jsem dělala psycholožku v děcáku. Chodily za mnou sociální pracovnice, vychovatelky... a že on tohle a včera a zase někomu vynadal a utekl a já jako dobrý psycholog takové hodnotící soudy vůbec nechci. Jestli mám dítěti pomoct, musí se u mě cítit v bezpečí, musím získat jeho důvěru,“ říká Janišová a dodává, že psychoterapie by se měly odehrávat mimo ústavní zařízení.
Každé dítě ústavní péče poznamená jinak, opět záleží na odolnosti konkrétního jedince. Jedni se s takovým prostředím srovnají, druzí to nedokážou. Žádná objektivní kritéria, která by určila adaptabilitu dítěte, neexistují.
„Dostane se do prostředí, kde neexistují žádné citové vazby, vychovatelé se k němu chovají podle pedagogického vzorce, který reaguje na jeho chování, není o bezvýhradném přijetí, lásce a respektu k individualitě. Navíc ani k blízkosti a důvěře tam není prostor,“ objasňuje psycholožka.
Pokud tedy dítě nemá hodně dobrého kamaráda, nebo nějakou blízkou rodinu, kam může občas zajet, nemá ani komu říct, že se cítí špatně. Pak je opět namístě dlouhodobá psychoterapie, aby děti měly s kým důvěrně mluvit.
„Jedna dívka, která prošla dětským domovem, mi řekla, že tam není komu říct důvěrnější věci a že se rozmluvila až před psychoterapeutem. Teprve pak přišla touha něco dokázat,“ uvádí příklad Ivana Janišová a dodává, že štěstí má to dítě, u kterého někdo z dospělých podchytí jeho talent a podrží ho u něj. To může dítěti do budoucna velmi pomoci pro sebevědomí a pozdější seberealizaci.
Chybí podpora po odchodu z dětského domova
Děti si tu situaci, v níž se ocitly, absolutně nezavinily, a jestli společnost chce, aby prosperovaly, měla by pro ně udělat maximum.
„Je třeba najít způsob, jak zajistit, aby mělo každé dítě někoho svého, kdo uspokojí jeho vývojové potřeby bezvýhradné lásky a přijetí, pocitu bezpečí, socializace, seberealizace a potřebu otevřené budoucnosti, která se dostaví jen tehdy, pokud zpracovalo minulost,“ míní Ivana Janišová.
Podle psycholožky bychom měli podporovat Domy na půl cesty pro ty, kteří v osmnácti musí dětský domov opustit. Většinou mladým lidem z dětských domovů chybí sebedůvěra i důvěra v někoho, motivace i seberealizace.
„Sama si nedovedu představit, co bych dělala, kdybych v osmnácti odešla z dětského domova s pár stovkami v kapse. Asi bych šla za nějakou sociální pracovnicí nebo na pracák? A víte, co dělají... zůstávají mnohdy na ulici. Co jim zbývá? Nikomu na nich nezáleží. Potřebovali by alespoň na rok osobu, která by je provázela samostatným životem, dokud ho opravdu dobře sami nezvládnou,“ říká psycholožka Ivana Janišová.
