Vizitka* Narodila 11. prosince 1976 v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudovala politologii – evropská studia a žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Haagse Hogeschool a na Universidad Complutense Madrid. |
Do Španělska se vypravila na zahraniční stáž v rámci školy a už zůstala. S přestávkami tam žije už deset let.
"Když jsem přijela poprvé, měla jsem jen jednu postel, skříňku a pět spolubydlících. První den v nové škole byl šok."
Co jste se naučila?
Asi všechno, co člověk potřebuje pro ‚přežití‘ ve Španělsku. Každý den se tam sejde tolik lidí, každý v jiné náladě, s jiným přízvukem. Někdo si chce povídat, někdo zanadávat. Musíte to brát, jak to je. Pomáhalo mi, že jsem slyšela španělštinu z různých koutů země. Rozhodně tam nikdo nemluvil tou krásnou spisovnou španělštinou, jakou mě učili v Olomouci.
A jak se dá zvyknout na španělský styl chování?
Nejlepší je hodit za hlavu tu naši rakousko-uherskou přesnost. V Česku pořád platí, že když je schůzka v pět, tak se má chodit přesně. To stejné očekáváme od druhých.
Čtěte v pondělí
Čím ji šokovala španělská tchyně, jaký zážitek si odnesla z audience u krále a co z české kultury mají Španělé nejraději? Celý rozhovor s Věrou Zátopkovou čtěte v pondělním magazínu ONA DNES.
Můj šéf v madridské kavárně mi třeba slíbil plat, jenže dny plynuly a nikde nic. Už jsem z toho byla nervózní, ale on vůbec nechápal proč. Prostě to bude, až přijde správný čas. Můžete se vztekat, jak chcete, ale nic nepomůže. Oni to takhle prostě mají a je lepší to přijmout, než se tím trápit.
Co nastalo, když skončila vaše stáž?
Po půl roce jsem musela zpátky do Česka, to byl teprve pořádný šok. Přijela jsem z prosluněného Madridu a tady zima a šedo, navíc jsem po pár měsících nastoupila do americké poradenské firmy. A to byla asi ta největší změna. Už žádný chaos a improvizace, jen rychlost, přesnost a výkon.
Do Madridu jste se po čase vrátila, žijete v něm střídavě skoro deset let, poslední tři roky jste ředitelkou tamního Českého centra. Co Španělům vyprávíte o Česku?
Když se ptají, odkud jsem, tak říkám, že Valašsko je takové české Středomoří. Bez moře a olivovníků, ale stejně otevřená, velkorysá a veselá mentalita. Někdy si říkám, že jsem vlastně jen vyměnila valašský kroj za flamenkovou sukni.
