Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den, v poslední době jsem v depresích a na prášcích. Jsem s manželem již 9 let a máme 6 měsíčního syna. Pokoušeli jsme se o dítě přes 5 let. Manžel je že syna nadšený a ve slabé chvilce přiznal, že s početím nebyl problém ve mně, ale v tom, že mi tajně léta dával antikoncepci, a že je rád, že mu to nevyšlo s pilulkou "po".
Zasáhlo mě to. Nemůžu s ním žít.
Byly jsme v poradně. Tam jsem řekla, že kdyby mi to řekl, že dítě nechce,mohla jsem jít v životě dál, najít si někoho jiného a mít rodinu. Tehdy mi terapeutka řekla, "a ten jiný by vám udělal to samý". Jak to může říct? Jak mi může říct, že každý by mi ublížil.
Říkala jsem to kamarádce. Ta mi řekla, že když řešili v bývalým rozvod kvůli jeho nevěře. Tak, že jí terapeutka (jiná - nějaká černá) řekla, že kdyby měla jiného, že ten by ji podvedl stejně.
Cítímse moc špatně, že nikomu nestojím za rodinu, že jsem dobrá pro sex.
Co tím psychologové sledují, že lidem co jim ublížili řeknou, že takhle by jim ublížil každý? - otázka upravena poradcem

Partner se kvůli mě rozvedl po 30l manželství a žije přes 1r se mnou. Velice mě trápí, že mě nepředstavil svým dětem (věku 27 a 29) a dochází za nimi do bytu bývalé manželky a nic měnit nechce, nic mi o těch svých dětech neříká, spíš až tají, že tam chodí a o čem se baví. Už jsem s ním mluvila na téma, že mě to trápí, že nás vůbec nepředstavil. Jinak se běžně vídám s partnerovými přáteli a bratrem. S mými dětmi přítel do kontaktu přišel, zklamání je, že si vzájemně nesedli. Proto já se svými dětmi (rovněž dospělými) jsem se začala setkávat také už bez přítele a ve svém bytě. Jsem z toho vztahu zklamaná, vzbuzuje to ve mně pocit takové vztahové nejistoty a mám dojem, že on vlastně chce tu svoji bývalou rodinu udržet pohromadě. Se mnou žít plánuje, ale jakoby ty dva světy stále odděluje, asi mu více vyhovoval paralelní vztah se mnou a současně být v manželství. Jsou to tedy jen mé domněnky, ale co s tím? Náš vztah je tedy již legální, ale necítím se v něm dobře. Mohu něco udělat?

Dobrý den. Mám problém se synem. Je mu 17.Ale nerespektuje mne už od nějakých 8let.S jeho otcem nežiju 15let.Pri synovo návštěvách u něj mne vždy před synem urážel a ponižoval a znevazoval. Syn byl ve 14 letech dokonce hospitalizován na psychiatrii. Protože má hraniční poruchu chování. Byl tam tři měsíce. Otec hodil veškerou vinu za tento stav pouze na mně. A já si to v sobě nesu navždy. Syn bydlí se mnou u moji mámy. Chová se neomaleně. Nadává nám oběma, že jsme pí...., řve na nás sprostě, s otcem nekomunikuje. Ten by ho stějně u sebe ani nechtěl. Syn odmítá školu i případně zaměstnání. Odmítá spolupráci s odborníky (terapeut i psychiatr). Nás doma ohrožuje svým chováním. A sociálka mi "pomohla" jen tím, že mi odebrala mladšího syna, dala ho otci do výchovy a omezila nám styk, aby nebyl ohrožen svým starším bratrem. Co dál mužů dělat? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, potřeboval bych poradit. S partnerkou máme super vztah, máme jedno společné dítě a jedno partnerky z předchozího vztahu. Je to pár let co jsme koupili dům před rekonstrukcí, nějakou dobu trvalo než jsme jej opravili a stalo nás to hodně úsilí, navíc se dvemi malými dětmi. Dost jsme se kvůli tomu zadluzili a díky tomu jsem býval hodně v práci. Moc času nám na sebe nezbývalo. Teď se pomalu dostáváme do stavu kdy už nemusím tolik do práce, zbývá nám vice penez, děti jsou už větší a my se konečně těšíme na chvíle strávené spolu. Jenže stalo se že přítelkyně neplánovaně otěhotněla, probrali jsme to spolu a rozhodli se pro potrat, ačkoli se nám to ani jednomu upne nezamlouvá, věřím že jsme oba pevné rozhodnutí. Já mám teď jen strach ze se to po interrupci změní a už to nebude jako dřív. Máte nějakou radu? Dekuji

Dobrý večer, paní doktorko. S přítelem jsme spolu skoro 3 roky a je nám oběma 18 let. Prošli jsme si teď obdobím nekomunikace, já měla sama se sebou osobní problémy... a on navrhl pauzu, načež to za chvíli změnil ve zprávě na rozchod. Já se ho snažila přesvědčit, jak moc ho miluju, ho to přesvědčilo a navrhl zase pauzu... dohodli jsme se na 14 dnech. Říká o mně, že jsem tou nejlepší holkou, jakou si kdy mohl přát, znamenám pro něj hodně, akorát v sobě prý svádí vnitřní boj sám se sebou. Jestli mi stačí ve věcech, co pro něj dělám a že si mě nezaslouží a.. neví, jestli nechce být sám. Nevím, jak to mám vydržet, nechci jej ztratit... myslíte, že je ještě šance, že se ke mně vrátí? Bojím se, že na mě během pauzy zapomene...

Dobrý den,chci se zeptat byl jsem s přítelkyní 4 měsíce a ona otěhotněla a v zápětí se semnou rozešla že to bylo moc brzo a že neví jestli chce být semnou boji se ze to bude jak s bývalým přítelem jenž majin4 dceru nevím jak ji mám říct že nejsem jak její bývalý partner a že se chci o ně postarat boji se tenké opustím děkuji za odpověď

Dobrý den, dost často tady v poradně čtu, že o vztah je třeba pečovat. Souhlasím. Jenže co když ten druhý tak nějak o ty společné aktivity přestává stát anebo to, co pro něj ten druhý dělá, neocení? Mluvím o sobě - manželství 15 let, tři děti. Domácnost a vše kolem dětí bylo až na nějaké výjimky jen na mně. Dokonce i na dobu mé hospitalizace manžel odvezl děti ke svým rodičům a byl bez starosti a žil si zase po svém. Zpočátku trochu péči o děti a domácnost vnímal (z pomoci se vykrucoval, že mu malé děti nic neříkají anebo že za péči je odpovědná žena), teď mám pocit, že obstarání všeho kolem dětí a domova je standart, který leží na mě. Že máme společné obědy, večeře, že je v lednici nakoupeno, vypráno - to je přece normální. A když mu to připomenu, že mi to bere spoustu síly a času, tak jakoby naschvál si prádlo sám dá do pračky (a nevypere, protože pustí např. jen předpírku - prostě vůbec toto neumí) a řekne, že on moji práci nepotřebuje. Podobně společné dovolené - dřív rád jezdil - bylo to pro něj nové, něco, co nezažil (umím jazyky, poprvé letěl letadlem apod.), dneska jsou pro něj společné dovolené nuda, kde ho to nebaví a snaží se tomu vyhýbat. Tak se snažím aspoň o víkendech hledat společný program - a zase, dřív přece jen s námi jezdil, dnes si vyslechne nápad a organizaci, dlouhá pomlka a pak řekne, že musí pracovat. Někdy se rozhodne že pojede, ale pak je to stylem - připrav, zajisti, odvez a přivez, zaplať a ještě někdy rýpe případně k rýpání používá děti. Mám strach, že když se přestanu snažit, pojedeme si úplně každý sám, já navíc se starostí o děti a domácnost, jen s penězi, co vydělám (od něj se hrozně špatně peníze na provoz domácnosti získávají), ale síly mi docházejí. A on pak přijde a řekne - ty jsi unavená, já chci odpočatou. Prosím o radu. Děkuji.

Paní Douchová, co byste poradila ženě, kdyby za Vámi přišla do poradny (manžel odmítl) s problémem, že manžel s ní pořád soutěží. Ta žena jsem já. A už to začíná být nesnesitelné. Někdy mi řekne, že on víc (vydělává, pracuje, je lepší, má méně času... atd)., někdy se to dozvím od lidí okolo (že tak dlouho prudil, až "přišel" na to, že on přece jen vydělává víc... atd). Mockrát jsem mu řekla, že chci doma klid, že s ním nechci soutěžit, protože pracuju v mužském kolektivu a tam toho soutěžení s chlapy mám dost (pracuju v obchodě a soutěž je organizovaná zaměstnavatelem). Není to nic platné. Prostě on, on, on. Žádný klid. Když řeknu, jasně, ty víc (něco), tak on si vynucuje, aby se mu všechno podřídilo, protože na to má nárok. Když mu řeknu, že já stehně nebo já víc (pracuju), tak je několik variant - no jo, ty jsi hvězda (s opovržením), nebo se odmlčí a odveta se koná za chvíli anebo řekne, že je chudák, protože jeho úsilí nikdo nevidí. na jeho obhajobu - tohle zná z domova, tam ten dmýchač byla matka, která byla generál a svoji pozici si neustále vynucovala (i hysterickými scénami). A pořád se s někým proti někomu paktovala. Paní doktorko, je z toho cesta ven? Děkuji - otázka upravena poradcem

Paní doktorko, jaký je Váš názor. Mám přítele, oba jsme starší, po rozvodu. Přítel má sice výborné vzdělání, zastával i vysoké pozice, ale mluví hodně vulgárně, a to především v oblasti sexu. Ch se mnou šu.., chce vidět moji pí.., jsem jeho pí... atd. to je jeho slovník. Mně to hodně vadí, na rozdíl od možná jiných žen mne to doslova odpuzuje. Mockrát jsem mu řekla, že mi to vadí, jestli by vůči mě mohl zjemnit slovník. Nejdřív to zlehčoval, dělal si z toho legraci, pak začal říkat, že je dítě vyrostlé mezi obyčejnými lidmi v hospodě (není), ale já na tom trvala. Stejně občas ujel, ale nad tím jsem mávla rukou. Nicméně zhruba po 3 měsících znovu začal. Měli jsme vztahovou krizi způsobenou i jinými věcmi, on dokonce kategoricky řekl, že je konec, pak to ale vrátil a chtěl, abychom ve vztahu pokračovali. Váhala jsem, ale pak jsem za ním na jednu akci přijela. A už to zase jede znova - smskou mi tyto vulgarity posílá. Ano, myslí to asi jako v dobrém, že se mu stýská, ale to přece může říct jinou formou. Tak jsem mu napsala, že jsem ho mnohokrát žádala, aby se se slovníkem krotil, že ty vulgarity spíš zvyšují můj odpor k němu (prostě už jsem nevěděla, jak mu to říct šetrně, ale on není hloupý, naopak). Urazil se a píše mi smsky typu, že mě už nebude obtěžovat, když mám k němu odpor. Docela mě to štve, rok jsem se mu snažila šetrně říct, jak to vnímám a vyhýbala se nějakému urážlivému pojmenování, i nyní jsem psala o svých pocitech, co to ve mně vyvolává - a zase použito proti mně. Paní doktorko, co si o tom myslíte? Mám to vzdát anebo se mu znovu pokusit vysvětlit, že jsem ho nechtěla urazit? Děkuji

Ujistila jsem ho, že vše chápu, ale že potřebuji cítit alespoň nějaký zájem. Již 2x jsem ho žádala, aby přes den napsal alespoň krátkou zprávu, abych věděla, že je v pořádku. Nenapsal. Když se ozvu já, tak odpoví heslovitě a někdy až po mým urgencích. Napíše, že by se za námi zastavil, ale že by to bylo jen na chvíli, protože potřebuje jet domů odpočívat a krátká návštěva mu přijde hloupá. Když nenapíšu já, tak nejsme v kontaktu vůbec. Nabízela jsem, že mohu přijet já za ním (odmítl, bude odpočívat). Že může u nás přespat (odmítl, že se u nás nevyspí). Když ho pozvu k nám domů na večeři, tak přijede, nají se a jede pryč, někdy si nechá jídlo zabalit s tím, že je unavený. Jsme z toho hodně špatná a nerozumím tomu. Mám vyvíjet nějakou další aktivitu nebo prostě přijmout fakt, že přestal komunikovat? Děkuji
II.část