Hubená modelka s malým zadečkem? Ale kdeže. Do módy se poslední roky derou velké, ba obří zadnice coby symbol blahobytu, zdraví a plodnosti. V bohatém světě si dámy rozšiřují své zadní partie drahými operacemi, v chudších zemích jako třeba Pobřeží slonoviny zase letí krém z tresčích jater, medu a ořechů máslovníku.
Fascinaci je třeba hledat v lidské historii, konkrétně u pravěkých žen, které velký zadek hrdě nosily coby sexuální symbol a zásobárnu energie na zlé časy. A to i ženy na území dnešního Česka – stačí si představit Věstonickou venuši, sošku z pálené hlíny starou asi 30 tisíc let.
Žena chtěla velký zadek, dnes se kvůli němu nemůže potápět |
Velký zadek začal v evropském prostředí mizet s příchodem teplejších zim a zemědělství, na některých místech světa se ovšem genetický rys dochoval a dnes nazývá se steatopygie neboli „tučné hýždě“. Mají je třeba ženy Khoikhoiů, pastevců a původních obyvatel jihozápadní Afriky.
To, jakou dokázala steatopygie vyvolat v Evropě senzaci, vypráví příběh Saartjii Baartmanové, která se v roce 1789, tedy před 235 lety, mezi Khoikhoii narodila a jako dvacetiletá byla odvezena do Londýna, kde ji nahou ukazovali jako divou zvěř v cirkusech a kabaretech, na univerzitách i vědeckých sympoziích.
Zástupy urozených dam i chudáků, vědci, vojáci i lékaři, ti všichni chtěli spatřit její spektakulární pozadí. Její příběh je i příběhem „hloupého bílého rasismu“, smutku a dekadence kolonizační Evropy. A také příběhem velkých zadků.
Hotentotská Venuše Saartjia Baartmanová se narodila na řece Gamtoos na území dnešní Jihoafrické republiky. Její lid patřil a dodnes patří k nejstarším obyvatelům Afriky a říká se o nich, že se pohybovali po zemi dříve než jakákoli jiná lidská bytost a že to byli oni, kdo první pojmenoval rostliny, stromy a zvířata.
Sára Saartjie Baartmanová na studii pro lékařské účely z roku 1815.
Domorodci bojovali mezi sebou, když ale z Evropy dorazili první kolonizátoři, začala jatka. Skupiny holandských a později britských nájezdníků je pronásledovaly a snažily se tyto „křováky“, považované za zloděje dobytka a hrozbu pro osadnickou společnost, vyhladit.
Saartjiina matka i otec brzy zemřeli a děvče se ocitlo na osadnických farmách, kde se naučilo jazyku a způsobům „bílých“. Tam byla Saartjia poevropštěna na Sáru a brzy se setkala se skotským vojenským chirurgem Dunlopem, který si přivydělával pašováním exotických zvířat.
Skot Afričanku přemluvil, nebo možná donutil, aby s ním odjela do Evropy, že si vydělá velké peníze. V roce 1810 už domorodá žena vystupovala v Egyptském pavilonu v centru Londýna. Letáky a plakáty lákaly na Hotentotskou Venuši, za dva šilinky si každý mohl prohlédnou její partie, pejorativně vnímaný zadek, ale také prodloužené stydké pysky, další z anatomických zvláštností, kterou Evropané neznali a přezdívali ji „hotentotská zástěra“.
Hotentotská Venuše (asi Saartjia) s vyboulenými hýžděmi a vyobrazením prodloužených stydkých pysků.
Právě slovo „hotentot“ vymysleli pro mlaskavé zvuky jihoafrických pastevců Holanďané. V minulých staletích se rozšířilo i v českých zemích, výraz lze přeložit jako „koktaví“ (lidé) a dnes je vnímán velmi urážlivě.
Kvůli silikonovým injekcím žena málem zemřela, zohyzdily jí zadek |
Sára musela chodit, stát nebo sedět, jak jí její „majitelé“ nařídili, předváděla svůj vyčnívající zadek i velké genitálie, kterým Britové také říkali „kůže visící z krůtího krku“. Byla jako divoká šelma, za příplatek do ní mohli zvědavci šťouchnout klackem nebo prstem.
Sexy honzíkVelké zadnice Afričanek nedaly Evropankám (a jejich manželům) spát. Byly spojovány s divokou neúnavnou sexualitou, proto se je evropské ženy snažily napodobit, a tak vznikly speciální konstrukce pod sukně, které měly zadní partie zvětšit. Vyráběly se ze železa či velrybích kostí, vycpávaly se třeba koňskými žíněmi nebo nafukovacími vaky z gumy. Francouzi jim říkali „osel“, v českém prostředí se vžil název „honzík“. Dle části historických pramenů to byla právě Jihoafričanka Sára Baartmanová, která dala impuls ke vzniku „honzíků“. S příchodem 20. století „hrb“, jak módě přezdívali Britové, vymizel.  |
Panoptika a zvěřince plné lidí s různými postiženími tehdy Evropu fascinovaly a Sára se stala jedním z mnoha „lidských exponátů“. Vyvolávači ji popisovali jako „chybějící článek mezi člověkem a zvířetem“ nebo „nejvyšší formou života zvířat a nejnižší formou života lidského“.
To vše se dělo v ovzduší debat o zrušení otroctví a proti vystupování černošské dívky se konaly demonstrace. Sára nakonec vypovídala i na policii, kde se ale chirurg Dunlop „vytasil“ se smlouvou a tvrdil, že děvče je jeho chráněnka a vše dělá dobrovolně a pro zisk. Sára, obstojně mluvící holandsky a anglicky, takový dokument pravděpodobně v životě neviděla.
Tělo vyvařili na kost
Po čtyřech letech na londýnských pódiích byla dívka prodána do zvěřince v Paříži. Tam vystupovala přes rok, ale zatímco v Londýně se měla poměrně dobře, ve Francii se život změnil v čiré utrpení. Brzy si ji přišel prohlédnou baron Georges Cuvier, generální chirurg Napoleona Bonaparta, a prohlásil: „Její ostré pohyby připomínají pohyby opic.“
Ve zvěřinci Sára Baartmanová zemřela roku 1816 jako zbídačená prostitutka, osamělá žena a alkoholička. Její jmění byl pouze kostěný náhrdelník z želvího krunýře, jediná věc, která jí zůstala po matce.
Klid nenašla ani po smrti – místo pohřbu byl z jejího těla vytvořen sádrový odlitek, orgány včetně genitálií zakonzervovány ve formaldehydu a maso vyvařeno na kostru, to vše bylo v pařížském Muzeu Člověka (Musée de l’Homme) vystaveno až do roku 1976. Tehdy začaly z jihu Afriky přicházet protesty vyslyšené až počátkem roku 2002, kdy byly Sářiny ostatky vráceny do Jihoafrické republiky.
Roste zadek po Maggi?
Touha po velkém dámském pozadí byla západnímu světu v době Sáry Baartmanové spíš cizí, to se ale dnes pomalu mění. Jednak kvůli globální migraci a cestování, jednak proto, že po éře otroctví se v Evropě i USA usadily miliony obyvatel Afriky či Jižní Ameriky, kde je, jak bylo řečeno, velké pozadí atraktivní, snad i více než velká ňadra.
Bohatší ženy, toužící oslnit novodobé „pravěké lovce“, si nechávají zvětšit zadek operativně. Moderní metoda se nazývá BBL (brazilian butt lift, česky brazilská úprava zadku) a je při ní přesunut tuk z břicha nebo paží do hýždí.
Cena se pohybuje kolem 100 až 200 tisíc korun. Chudší ženy pak využívají různé cviky, vycpané kalhoty, ale i krémy a preparáty. Tržiště černého kontinentu například zaplavují léky z Nigérie na bázi kortikoidů, ty ale způsobují cukrovku, vysoký krevní tlak či infekce a dokonce koma. V Senegalu zase kvůli padělkům takových medikamentů končí tisíce lidí ve špitálech.
Srbsko-švédská influencerka Natasha Crown po svém šestém brazilském lifting zadku. Chtěla by mít největší pozadí světa a na sociálních sítích už nasbírala miliony sledujících fanoušků.
Podivnou „africkou“ technikou je kostka polévkového koření Maggi, které v roce 1886 vymyslel švýcarský podnikatel Julius Maggi a dnes se hojně používá v africké kuchyni. Metoda přišla z Konga a tvrdí, že kdo bude kostku Maggi využívat jako čípek, dojde u něho ke kýženému zvětšení pozadí. Většinu afrických metod ale raději nezkoušejte, českým zadkům by mohly způsobit zdravotní komplikace.
