Z 60. let se do následující dekády přelil trend pokroku vyjádřeného umělými materiály: krimplenem, chemlonovým úpletem, dederonem, silonem a tesilem.
Tesil a jiné umělé materiály
Šedesátá léta se ve světě – včetně toho za železnou oponou – nesla ve znamení pokroku a futuristická módní vlna na sebe nenechala dlouho čekat. Jejím symbolem se staly především umělé materiály v čele s tesilem, chemlonem, krimplenem, dederonem či silonem, velké popularity se dočkala i šusťákovina. Když do obchodu s látkami přivezli jednu či dvě role těchto materiálů, obyčejně se na ně stála fronta.
VIDEO: Sedmdesátky nebyly šedivé, Volha to ukazuje, říká režisér Pachl |
Všechny zmíněné látky měly jednu nespornou výhodu – vůbec se nemačkaly, takže bez úhony přežily i dlouhé hodiny sezení či pobyt v kufru. Na druhou stranu nebyly vůbec prodyšné a člověk se v nich rychle zapotil a „zasmrádl“.
Pravda, nadšení pro syntetiku na chvíli ovládlo i Západ, tamější materiály však byly kvalitnější a velmi záhy je nahradily na nošení příjemnější a pohodlnější směsi.
Československý pár užívající si výdobytků imperialistické kultury: džínů i bruslí.
Falešné džíny
Po džínách prahl v sedmdesátých letech snad každý, jen pár nejšťastnějších však dosáhlo na ty opravdové, západní. Možnosti byly opět dvě: vystát dlouhou frontu v Tuzexu nebo je propašovat ze zahraničí. V každém případě však před tím dlouho šetřit.
Euforie z nových džínů poněkud ochladla, když se nositel setkal s nevyhnutelnými následky jejich nošení. Džínovina byla ve východním bloku považována za výdobytek imperialismu, ba co hůř, za symbol neposlušnosti.
Netrvalo však dlouho a režim pochopil, že zákazy neobstojí proti lidové vášni pro tyto odolné modré kalhoty. Trend se proto snažil obrátit ve svůj prospěch. V cestě ale stály rovnou dvě velké překážky: chyběl dostatečně kvalitní materiál i znalost výrobního procesu. Domácí produkt se tak stal pouhou náhražkou, které chyběl kýžený sepraný vzhled i výrazné prošití. Nevyráběl se z denimu ani nebyl barvený indigem.
Fronty, veksláci a domácí úpravy. Jak jsme nosili džíny za totáče |
Džíny Vinnetou, Bell, Morenda, Yukon a Prekon se tak setkaly spíš jen s vlažnou odezvou. Většina národa (řečeno jen s trochou nadsázky) raději zamířila za obstojnější maďarskou napodobeninou Trapper do Budapešti. Úpravy tuzemských džín pak daly vzniknout „plísňákům“, které byly hitem hlavně v osmdesátých letech.
Obří střihy a vycpávky v ramenou symbolizují 80. léta.
Předimenzované střihy
V sedmdesátých letech ovládly módu extrémy. Široké nohavice, ohromné límce sak, vysoký pas sukní a kalhot i příliš dlouhé rukávy byly naším denním chlebem. Pánové se navíc strojili do nezvykle širokých kravat a velkých motýlků.
KVÍZ: Tak jsme tady žili. Otestujte své znalosti života za komunismu |
Některé aspekty sedmdesátkové módy se přenesly až do následující dekády, která je ještě „vylepšila“. Na mysli máme hlavně přebujelé ramenní vycpávky. Když k nim připočítáme zálibu v neonových barvách, plastových doplňcích, zvířecích vzorech a trvalé, dostaneme nevkus jako vyšitý.
Papírové šaty Papitex, národní podnik Vigona Svitavy, ČSSR, 1969
Papírové výstřelky
Odrazem futurismu, o kterém už byla řeč výše, se staly i papírové šaty Papitex národního podniku Vigona Svitavy. Začaly se vyrábět v roce 1969 z „textilních vláken chemicky propojených“. Nějakou dobu se šaty hřály na módním výsluní, nositelka si je totiž mohla zastřihnout podle vlastního vkusu a pak jednoduše podlepit, dobře se na nich vyjímaly velké vzory, které byly v sedmdesátých letech v módě, a navíc byly levné. Daly se také ručně prát a žehlit.
RETRO: Šedá oficiální móda i výstřelky šité doma. Co se nosilo v 70. letech |
Zápory však záhy předčily v očích zákazníků všechna pozitiva. Šaty kvůli své neforemnosti nelichotily postavě a navíc byly nepohodlné, také barvy se rychle setřely. Přestaly se proto vyrábět už na počátku sedmdesátých let.
O něco déle se nosila legendární „papírovka“, lehká a skladná bunda, často s „frajerskými“ nápisy a obrázky. Dala se sehnat v Tuzexu, často jsme ji však i pašovali ze zahraničí. Navzdory názvu byla vyrobena z polyethylenu, díky čemuž byla nepromokavá a neprofoukla.
Modré košile a především červený šátek. Tyto kousky se člověku vybaví, když se řekne slovo „pionýr“.
Pionýrský stejnokroj
Náš výčet by nebyl kompletní, pokud bychom nezmínili pionýrský stejnokroj. Nejedná se sice o módní výstřelek v pravém slova smyslu, spousta pamětníků by ho však také raději odsunula do tmavých koutů šedé kůry mozkové.
Pionýrská organizace Československého svazu mládeže vznikla podle sovětského vzoru už v roce 1949. S postupem času doznal její slavnostní stejnokroj několika obměn, nejvíce nám však v paměti uvízla jeho poslední verze z roku 1970, která se nosila až do zániku organizace o dvacet let později.
RETRO: Tesil, krimplen, dederon a mini pod zadek. Co se nosilo v 60. letech |
Malí „budovatelé socialismu“ povinně oblékali pastelově modré košile, k nim šedomodré sukně či kalhoty a pásek s kovovou sponou, jíž vévodil pionýrský znak.
Poznávacím znamením se však stal především zářivě červený šátek, který se musel vázat jednotně do ambulantního uzlu. Pracovní varianta se pak skládala pouze z khaki košile a šátku.
Pionýrské uniformy se inspirovaly skautským krojem, který má kořeny ve Velké Británii, respektive v uniformách britských vojáků nasazených v Africe.
