„Když jsem byla malá, snila jsem, tak jako většina žen, o tom, že si mě najde princ na bílém koni. Když žijete s manipulátorem, nemáte nadhled. To, že je něco špatně, jsem si uvědomila, až když už bylo pozdě,“ říká dnes a dodává, že s manželem, který ji psychicky týral, ztratila pět až sedm let života.
K rozhodnutí, že musí svůj život změnit, došla až když ji partner fyzicky napadl. „Do té doby mě týral jen psychicky. Když mě uhodil, najednou mi probliklo, že to asi nebylo to, co jsem v životě chtěla, plánovala,“ vzpomíná na moment, kdy sbalila sebe, dvě malé děti a od manžela po patnácti letech odešla.
Děláš se zajímavou, slyšela Libka
Psychické týrání se opakovalo přesně jako ve filmech: po hádkách přišly jeho slzy, omluvy, že jí vše vynahradí, ale vzápětí se zas model opakoval. „Trpěla jsem hlubokými depresemi a nebyla schopná nic dělat. Byl velmi žárlivý, zavíral mě doma a propadala jsem se profesně, kariérně i finančně.“
Podle psychoterapeuta Luciana Kantora většinou ubližuje ten, kdo má problém sám se sebou, se svojí identitou. „Jakmile má pocit handicapu, nedostatečnosti, přenáší ponížení na druhého. Jakmile totiž někoho zašlape pod sebe, tak sám není v tom bahně a je mu lépe,“ říká odborník a dodává, že v každém vztahu musíme respektovat svoje hranice. „Pokud mi někdo tvrdí, že moje hranice jsou jinde, než já je cítím, měl by to být varovný signál. Nenechme se přesvědčovat nikým, že to, co děláme, je špatně. Agresoři vám obvykle jedním sdělení popřou to, co vám řekli dříve. Typicky: Kdyby ses takhle nechovala, já tě nemusím zbít. Kdybys věděla, co já chci, tak by byl doma klid,“ vysvětluje Lucian Kantor.
Její přátelé ani nejbližší rodina nic netušili. „Za něco takového se stydíte,“ vysvětluje své pocity. „Když jsem to nakonec řekla, většina lidí mi nevěřila, protože znala mého partnera jako velmi krásného, milého a společenského chlapa, který by se pro rodinu rozkrájel. Většina známých odpadla, protože si myslela, že si to vymýšlím a dělám se zajímavou.“
Jednou může být líp
Libka za ty roky přišla o své sebevědomí a věřila tomu, co jí její o tři roky mladší partner denně patnáct let opakoval, tedy že je hadr na holi, hnusná, tlustá, hloupá, že bez něj nic nedokáže, zůstane sama a že je úplně k ničemu. I když však byla úplně na dně, lpěla na svém stylu. „I když jsem neměla na nájem a hadry nosila ze sekáče, vždycky jsem měla na krku perly a zachovala si svůj styl, protože to jsem já, Libka Safr. Jako by perly symbolizovaly, že jednou může být líp.
Po odchodu od manžele sbírala dva roky síly a dávala se postupně dohromady. „Potřebovala jsem najít sebevědomí a sebelásku. Slzy jsem schovávala a trvalo dlouho, než jsem dokázala plakat. Tehdy, když jí bylo nejhůř, pomohl jí nový partner. „Simuloval prince na bílém koni. Je to frajer, protože najít si ženu, která se sama stará o dvě děti, pronásleduje ji manžel, s nímž se soudí, to chce hodně odvahy,“ říká. I když ani tenhle vztah nakonec nevydržel, doteď jsou přátelé.
„Vždycky je důležité najít si někoho nestranného a toho oslovit, aby mi pomohl porozumět tomu, v čem žiji,“ radí psychoterapeut Kantor s tím, že oběť násilí obvykle nevěří vlastním pocitům, nevěří tomu, co vidí, co slyší, potřebuje někoho, kdo ji ukotví v tom, že její svět je správně. „Oběti popírají to, co cítí. Vědí, že to, co se jim stalo, je špatně, ale jsou přesvědčované o tom, že je to dobře,“ vysvětluje.
Libka doufá, že nejhorší má teď po pěti letech od rozchodu za sebou. S bývalým manželem spolu sice stále nemluví a myslí si, že vztah už se asi nikdy nesrovná, ale na partnera už se nezlobí. „Už dávno jsem mu odpustila, snažím se jít dál. Když se budete dívat do minulosti a zabývat se tím, co se vám stalo, nemůžete být pak šťastná tady v přítomnosti,“ uvědomuje si a je ráda, že její děti si nic nepamatují. Věří, že mají právo na to mít s otcem hezký vztah.
Jak přežít domácí násilí? Utečte z kuchyně a chraňte si břicho |
Sama návrhářka bojovala s cestou ze dna úplně sama, odbornou pomoc nevyhledala a snažila se ze dna „vypsat“ knihou. „Uzavřela jsem jednu kapitolu života a ulevilo se mi. Psala jsem ji však nejen kvůli sobě, ale abych motivovala i jiné ženy, které žijí v podobném pekle, aby si ji koupily a řekly si, že když jsem to dala já, bez peněz, bez přátel, že to taky dají. Kdyby se našla jediná žena, pro niž by byla kniha takovým impulzem, tak by to stačilo. Když už člověk dostane přes držku, tak ať je to aspoň k něčemu dobrý.“
Podle Libky Safr není velké tabu jen to, že se za dveřmi mnoha domovů odehrává násilí, ale i to, že ženy jsou na ten problém často samy. „I když se takové ženy bojí a stydí, ať se nebojí a začnou situaci řešit, klidně ať napíšou třeba mně, já jim ráda pomůžu,“ nabízí svou pomoc.
