Iva Pekárková
|
„Obvykle jsou to mladí lidé do třiceti let, kteří pijou, berou drogy, souloží, kde můžou, nemají úctu k nikomu a ničemu a jejich schopnost soustředění je sedm vteřin,“ tvrdí spisovatelka.
Život v Londýně se podle ní v posledních měsících nijak nemění. „Zatímco my tady v Česku se o ničem jiném nebavíme, není možné vést desetiminutovou konverzaci, aniž by někdo použil slovo uprchlík, v Londýně nic takového není,“ říká.
Velkou míru nesnášenlivosti vůči uprchlíkům si vysvětluje poválečným vývojem Československa.
„To se musíme vrátit do roku 1946, kdy jsme vyhnali Němce. Od té doby jsme jednonárodnostní stát s jednou menšinou, a tou jsou Romové. Nejsme zvyklí, aby byl někdo trochu jiný, řešíme blbosti, jestli má tenhle světlejší vlasy než ten druhý, a zapomínáme, že národů a etnik je spousta a způsobů, jak žít, taky. A to se dá napravit jedině tak, že si sem pustíme nějaké menšiny,“ míní spisovatelka.
Sama ve dvaadvaceti letech emigrovala. Rok strávila v Rakousku, pak žila v Americe. Po revoluci se vrátila. Lidé jí tu však dávali najevo, že sem nepatří.
„Všichni mi otloukali o hlavu, že jsem zrádkyně vlasti. Pamatuju si, že na začátku devadesátých let, když člověk přiznal, že žil v cizině, tak mnoho lidí reagovalo: „Ježíši, ten póvl emigrantský!“ Emigranti byli ti nejlínější a nejhorší lidé, což bohužel někdy byla pravda soudě podle toho, co jsem viděla v emigraci. Ale zajímavé je, dnes najednou slýcháte, že lidé, kteří za komunismu emigrovali, byla elita a do Evropy teď jde ze Sýrie póvl. Ti lidé úplně přešaltovali a zcela účelově otočili,“ říká Iva Pekárková.
