Nejlepší přijde tehdy, když už člověk nic nečeká. Klasický běžkařský maratón Marcialonga s hercem a architektem Davidem Vávrou byl fantastický, ale mohl být lepší, kdyby se povedla máza. Naštěstí teď přišlo pozvání z Jižního Tyrolska na klasický lyžařský maratón (42 km) v údolí Gsieser Tal, kde se o víkendu sešlo prakticky všechno, co se sejít mohlo.
Gsieser Tal je příjemný zapadlý kout nedaleko Brunecku. Výborná organizace a nadšení místních. Ani moc dlouhá, ani krátká trať, ne příliš náročná, ani ne lehká. Krásná příroda a žádný mnohatisícový masakr. Ještě zbyteček formy z tříměsíční přípravy na Marcialongu, narozdíl od ní ale žádný stres ani tlačenice na startu. A hlavně vlastnoručně připravená máza, která se podařila tak na 90 procent, což je na mé schopnosti myslím docela dost.
Ahoj, kamarádi z italského maratónu
Stojím ve druhé vlně za elitou, kousek za startovací lajnou. Ideální pozice. Mírně sněží, teplota jen těsně pod nulou. Jediné obavy mám z lyží, aby aspoň trochu jely. Ale kolem mne pohoda, nikdo nešílí. Na startu pár Norů, Němců, Rakušáků a Čechů, jinak samí Italové, "kolegové" z Marcialongy. S některými si "poco, poco" povídám italsko-německo-anglicky.
Zvoní zvony z kostela v St. Martinu. Vlna s půl tisícovkou lidí se za nadšeného jásotu vesničanů dává do pohybu. A hned tu jsou typické soupaže, počátečních 15 km až na ojedinělá stoupání stále mírně klesá. První pocity z jízdy hladí jak pohled Mony Lisy. Lyže ošetřené "jen" levnějším lowflorovým parafinem z laboratoře TOKO mistra Lisičana krásně jedou. Jsem mírně rychlejší než všichni kolem.
Tak se do toho pouštím a zahajuji předjížděcí kalvárii. Kdo to nezažil, neví co to je za slast. Mazácky, v klídku, žádný stres. Stopa je totiž trochu divoká, rozrytá, jak do ní v noci nasněžilo. Každou chvíli sebou někdo sekne, jen tak tak uskakuji.
Táhnu za sebou běžce jako Bauer
Po 20 minutách si připadám jak Bauer. Táhnu totiž za sebou 15členný balík a nikdo nechce dopředu. Ale nevadí, držím tempo, tepy mezi 155 a 140, je to pohoda. Pomalu, ale jistě stahujeme další a další borce. V jednu chvíli se spojuje vlak asi 40 lidských vagonků. Když přede mnou trochu ujedou, lehce zaberu a za minutu je mám. Paráda, připadám si jak pendolino, docela to frčí.
Je tu první občerstvení bez bláznivé tlačenice. Dělám, že nevidím ty pamlsky, oříšky, pomeranče, čokolády… kopnu do sebe jen ionťák.
Po 15 km přichází otočka přes mostek a zpátky směr San Martino. Začíná mírné stoupání údolíčkem, ale tak mírné, že to v rychlé stopě jde stále krásně brát soupaž. Balík se zredukoval na 12 lidí a v lesíku podél potoka propukne mezi dvěma závodníky (ona a on) srandovní konverzace. Sice jí nerozumím, ale podle citu a atmosféry se ji pokusím interpretovat.
Mauro! Ano miláčku. Že jsi nevypnul tu troubu! Ale určitě jsem jí vypnul Francesko. Já se bojím, že jsi na ní zapomněl. Určitě jsem ji vypnul, zlato. To doufám, Mauro, radši zaber, ať si rychle v cíli a zkontroluješ to. Jo a večer přijdou děti…
Francesca je zjevně rozumná ženská, za chvíli se už směje.
Krize přišla po 30 kilometrech
Já robot. Mám za sebou 25 km soupažů, skoro jsem neudělal krok stříďákem. A to už je tu zas San Martino, těsně před cílem kratší trati na 30 km. Z cíle se ozývá rachot, křik hlasatelky a ovace lidí. Musím se nutit, abych to tam rovnou neohnul. Jen hrdost mi to nedovolí. Musím se přeci potrápit.
Pěkně jsem si to přivolal. První zvedák do kopce, lyže smekají jak blázen. Tušil jsem už na začátku, že to mám dost na hladko. Po 30 km se navíc vosk dost sjel a teď musím ze stopy a rvát to rukama. Navíc přichází lehčí krize.
Pět kilometrů se houpu jak raněný koráb na moři. Prudší kopec, rovinka, prudší kopec, rovinka. Táhlý kopec. Pět kilometrů v duchu řeším, zda nezastavit a nepřimazat. Pár lidí mne stahuje a předbíhá. Začínám se modlit, aby byl konec.
Tři čtvrtě hodiny za vítězem
A konec je sladká odměna. Najednou se to zlomí a posledních šest kilometrů lyže sviští z kopce tak, že musím v zatáčkách dávat pozor, abych to ustál. Pár borců dojíždím a už se blíží lomoz z cíle, kde ve finiši zaříznu ještě jednoho.
Padám do náručí dvou mladých krojovaných děvčat, která mi předávají pamětní odznak.
Hrdě si ho připínám a slibuji. Za rok mne tu uvidíte zas.
A výsledek? 42 km za 2 hodiny 57 minut, 28. v kategorii, tři čtvrtě hodiny za vítězem.
InformacePitoreskní údolí Gsieser Tal patří do jednoho z vedlejších údolí velkého Puster Tal v Jižním Tyrolsku. Turista tu najde klid, prakticky žádné sjezdovky, jen krásné běžecké stopy a hezké vesnice. Nejbližším větším městem je půl hodiny vzdálený Bruneck, kde je také hlavní sjezdařská oblast - Kronplatz. Nejvýznamnější zimní událostí v Gsieser Tal je právě únorový lyžařský maraton na 42 km. Do údolí se jede nejlépe po brennerské dálnici, odbočí se v Brixenu na Bruneck a údolí je kousek za ním. Z Prahy cca 670 km. |
