Bez její práce bychom stěží mohli držet palce dívce Rachel v bestselleru Dívka ve vlaku, těžko by se nám tajil dech nad historickými znalostmi A. C. Doylea, horko těžko bychom žasli nad toltéckou moudrostí Dona Miguela Ruize ml.
„Překladatel je interpretem, tvůrcem sekundárním, nikoli primárním, tím, kdo pokorně slouží autorovi, a ne vlastní marnivosti, a neměl by na to zapomínat,“ prozrazuje své krédo Věra Klásková.
Většina překladatelů přiznává, že pro dobrý překlad je důležité umět hlavně dobře česky. Proč?
Při překladu jde v podstatě o převod originálu do cílového jazyka. Čtenář by neměl mít pocit, že klopýtá o cizojazyčné formulace, o něco, co mu jaksi drhne v hladce se otáčejícím soukolí mateřštiny, kterou má vepsanou do mozkových závitů. Při čtení dobrého překladu by měl zapomenout na to, že se jedná o překlad, jenž už prošel cizím mozkem. Čím horší překlad, tím víc „doslovismů“– každý jazyk má odlišný soubor frazémů a idiomů. Proto je nutné, aby měl překladatel sám načteno a jeho povědomí o mateřštině bylo zcela pevné.
Jak se vypořádáváte s různými jazykovými zvláštnostmi, které by doslovně přeložené ztratily svůj smysl?
Nejdřív jim musím sama co nejpřesněji porozumět a vcítit se do situace, která se v ději odehrává. Pak zapátrám ve vlastní jazykové a zkušenostní zásobárně; nenajdu-li, zklame-li přítel Google -mimochodem, ani se mi nechce vzpomínat na doby, kdy se kvůli kdečemu muselo pádit do knihovny! - obrátím se na spolehlivé kolegy; pokud vybouchnou i oni, je to signál, že se jedná o něco opravdu neobvyklého. V takovém případě je nutno naplno zapojit mozkovnu. V poslední době je i možnost provést virtuální brainstorming přes Facebook, kde existují různé odborné skupiny.
Překladatelé chtějí svá jména na obálkách knih. O peníze jim nejde |
Dobře, vyzkouším si vás. Anglické výrazy ants in pants (v doslovném překladu „mít mravence v trenýrkách“) nebo bite your tongue („kousnout se do jazyka“) byste přeložila jak?
Šili s ním všichni čerti, u zadku mu věčně hoří koudel. V druhém případě „radši držel jazyk za zuby, radši se v duchu přes hubu plácl“. Jistě bychom ještě na něco přišli. (smích)
Někteří překladatelé, zpravidla ti, co sami mívají literární sklony, český překlad vylepšují. Nakolik považujete „vlastní vklad“ do překladu za žádoucí a kdy je to už za hranou?
Překladatel má být zrcadlem, někým, kdo cizojazyčný text čistě a jasně odráží. Neměl by do něj vkládat sám sebe. Tak kdysi pravila Maria Ebner von Eschenbach a její slova se pro mě stala profesionálním mottem. Každé slovo navíc je hřích. Překladatel je interpretem, tvůrcem sekundárním, nikoli primárním, tím, kdo pokorně slouží autorovi, a ne vlastní marnivosti, a neměl by na to zapomínat.
Jak se vám líbí verneovky, které začal Albatros vydávat převyprávěné Ondřejem Neffem, aby je současní čtenáři pochopili?
Pokud si nakladatel stanovil za cíl přiblížit Vernea dětskému publiku, jinou cestu neměl. Kdyby chtěl pietně vydat Vernea, musel by se držet originálu. Ale díky tomuto počinu třeba přivedeme mladé čtenáře k četbě originálního Julese Vernea.
Ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje překladatel neumí přeložit český výraz „co by dup“. Máte nějaký překladatelský oříšek?
Vždycky se něco najde. Jazyk je živý organismus, vyvíjí se velice dynamicky, a to zejména v poslední době. Pomocí informačních technologií se nově vznikající jevy šíří jako stepní požár, takže pokud dnes vyjde výkladový slovník, už ve chvíli, kdy fyzicky spatří světlo světa, je zastaralý. Je dobré mít po ruce kvalitní internetové slovníky, kde probíhají inovace v podstatě synchronně; pro některé situace konzultuji i různá fóra a wiki – tam je ovšem důležité pečlivě uvážit, kdo se k čemu vyjadřuje.
Co je při překladu cizojazyčného textu největším problémem?
Někdy třeba vlastní jména. Má se hrdina jmenovat Harry Potter, nebo Jindra Hrnčíř? Překladatelé Rowlingové Vladimír a Pavel Medkovi si s tím poradili výtečně. Například (Albus) Dumbledore znamená v jednom anglickém nářečí čmelák neboli medák. České nářečí zná zase čmeláka jako brumbála, a tak se v českém překladu zrodil populární Albus Brumbál. U prvního dílu Harryho Pottera nikdo nevěděl, co z toho vlastně vzejde, nebyl ani film a pozdější mediální smršť nám nepřišla na mysl ani ve snu. První kniha navíc začíná běžnými anglickými názvy a jmény, takže se Vladimír Medek, překladatel prvních dvou dílů, ocitl v poněkud ošemetné situaci. Obecně řečeno, záleží hodně na tom, jestli vlastní jméno plní v textu nějakou funkci.
Vaše práce z velké míry stojí na neschopnosti Čechů naučit se obstojně cizí jazyk a číst originály. Kde jste se anglicky naučila vy?
Začala jsem se učit v roce 1980, kdy mi maminka v mých devíti letech našla učitelku angličtiny. V České Lípě bylo z pochopitelných důvodů tehdy daleko jednodušší věnovat se němčině. V Zahrádkách na zámku (dnes bohužel vyhořelém) ale bylo středisko Univerzity Karlovy, kde se vzdělávali cizí studenti a kam jsem čtyři roky chodila na soukromé hodiny i já – odtamtud mám základy. Pak jsem ještě studovala bohemistiku (a zároveň konzervatoř), následovala jazyková škola v Oxfordu a průběžné vzdělávání. V roce 1996 jsem dostala do rukou první překlad.
Tahá vás za uši špatný překlad, když na něj někde narazíte? Já mám doma originál DVD filmu Vetřelci, kde je v titulcích android Bishop překládán jako druid Biskup, což vám zkazí dojem z celého filmu...
Zlobí mě to, protože vidím ten nekonečný amatérismus: amatérsky se chová překladatel, redaktor, šéfredaktor, nakladatelství (nebo analogicky všichni, kdo se na textu podepsali v rámci filmové tvorby). Řekla jsem, že mě to zlobí, ale často se i notně vztekám, vykřikuji různé nespisovnosti a leckdy knihu i odhodím.
Přeložila jste několik knih Arthura Conana Doylea, známého především jako autora slavného Sherlocka Holmese. Jak se vlastně přistupuje k textu, který vznikal před víc než stoletím, tak, aby dnešním čtenářům nepřipadal zastaralý a „nečitelný“?
Je to náročné. Český čtenář očekává v překladu známých autorů určitý styl, od něhož bych se neměla odchýlit. Ale má to i své výhody: poněvadž se jedná o text starší (Doyle začal s úspěchem publikovat v roce 1883), můžu si samozřejmě dovolit občas použít nějaký přechodník a další historizující prvky. S chutí „větrám“ a zachraňuji před zapomněním starší slovní zásobu.
Překládá se některý autor lépe a jiný hůře?
Někdy mi autor vyloženě sedne jako třeba Paula Hawkins a její Dívka ve vlaku. Náročným překladem pro mě byla naopak Těhotná vdova, protože Martin Amis si zakládá na svém renomé intelektuála a hodně cituje z literatury klasické i neklasické, takže tam můžete snadno šlápnout vedle. Ale tuto knihu mi naštěstí redigovala paní Eva Kondrysová, překladatelská a redaktorská legenda, s níž jsme nalezly společnou řeč. Zemřela loni na podzim ve věku devadesáti let.
Zmínila jste bestseller z posledních let, Dívku ve vlaku, kterou už zfilmovali. Loni měla česká verze na kontě 100 tisíc prodaných výtisků, takže se dá říct, že jste pronikla mezi prodejní špičku. Má počet prodaných kusů vliv i na výši vašeho honoráře?
Na výši honoráře ne – honoráře za literární překlad jsou v Čechách stále nesrovnatelné s honoráři literárních překladatelů jinde v Evropě, ačkoli „moje“ nakladatelství mě na naše běžné poměry platí solidně. Zdůrazňuji: na naše běžné poměry. Počet prodaných kusů však ovlivní výši platby, kterou mi posílá agentura Dilia, u níž jsem registrovaná jakožto zastupovaná autorka.
Když člověka knížka nudí, obvykle svaluje vinu na autora. Ale může být viníkem i překladatel?
Zajisté. Jeden nejmenovaný kolega, který vystudoval anglistiku, trvá při překládání na doslovnosti. Já si našla některé jeho překlady humoristických knih: byly tak nudné, že mi to připadalo, jako když žvýkáte papundekl. Krystalická nuda.
Dostala jste se během svých překladatelských let do kontaktu s některým z autorů? Jak na vás působil?
S Michaelem Curtisem Fordem jsem si psala, překvapil mě svou erudicí a srdečností. Bohužel jeho kniha Poslední z králů trestuhodně zapadla. Osobně jsem se pak potkala s Danem Millmanem, autorem knih o takzvané cestě pokojného bojovníka, jehož knihy mně i osobně hodně pomohly. Seděla jsem na besedě s ním, a když se o mně moderátor zmínil, Dan mě šel uvítat, objal mě a děkoval mi za dobrou práci. Dojal mě – překladatelství je velice osamělá profese.
