Nakladatelství Paseka chce od letošního roku uvádět jména překladatelů na přední straně obálek všech svých knih. „V zemích, kde je taková praxe, představuje překladatel záruku kvality – nejen překladu, ale mnohdy i vydávaného díla. Naší ambicí je založit stejnou tradici i u nás,“ osvětluje rozhodnutí šéfredaktor nakladatelství Jakub Sedláček.
Podle nejaktuálnější zprávy Evropské rady asociací literárních překladatelů z roku 2013 se tak děje plošně pouze v devíti zemích. Patří mezi ně i Rakousko, Irsko, Francie nebo Velká Británie.
Kde se stala chyba?
Ač je Paseka prvním českým nakladatelstvím, které bude tuto metodiku uplatňovat obecně na všechny své knihy, za úplného průkopníka ji označit nemůžeme.
Kde uvádí jména překladatelů na obálkách?
(stav z roku 2013) Zdroj: CEATL (Evropská asociace literárních překladatelů) |
Argo uvádí jména překladatelů na obálkách už nějakou dobu. Například u své Edice angloamerických autorů AAA. Dobré postavení mají překladatelé i v edici Pestrá řada nakladatelství Plus. To je však vesměs všechno.
Kde se tedy stala chyba? Zaspali ti, kterých se problém týká nejvíce, nebo nakladatelství či státní instituce? A proč v zemi, kde více než třetinu knižní produkce tvoří překladová literatura, nemají překladatelé lepší postavení?
Odpověď nabízí Anežka Charvátová z Obce překladatelů. Za viníky mimo jiné označuje novináře, kteří v recenzích a dalších textech nevěnují překladům dostatečný prostor a uznání.
Se znalostí zájmu široké veřejnosti o knižní kritiku se však dá argumentovat tím, že i kdyby se začal podrobněji věnovat překladům každý domácí recenzent, na čtenáře jako celek by to zase až tak velký dopad nemělo. Dodržování platného úzu by však samozřejmě mělo být standardem.
Překladatelům vadí především neviditelnost jejich práce. Finanční ohodnocení nezmiňují jako hlavní argument, proč bojují o svá jména na obálkách. Navíc se to s vyšší peněžní odměnou nepojí.
Podle Charvátové to však může mít na práci překladatelů jiný vliv. „Budou více vidět, a budou se proto více snažit nedělat svému jménu ostudu,“ uvádí.
Jenže už samotné rozhodnutí nakladatelství svěřit danou knihu právě do rukou toho či onoho překladatele, je dostatečným projevem důvěry a svěřené odpovědnosti. Jméno v tiráži nebo na obálce, by snad nemělo mít na kvalitu finálního výsledku takový vliv. „Osobně mi nikdy příliš nevadilo, že moje jméno není uvedeno na obálce, knížky překládám ráda a nedělám to kvůli zviditelnění, říká překladatelka Romana Bičíková. Žádné inovaci se však samozřejmě nebrání.
Obálka knihy Zázrační hoši nakladatelství Argo v překladu Petra Eliáše
Zdali krok nakladatelství Paseka vyvolá u konkurentů stejnou reakci, je prozatím ve hvězdách. K větším změnám však v nejbližší době nejspíš nedojde. Dana Blatná z brněnského nakladatelství Host na otázku MF DNES jasně odpověděla, že nic podobného prozatím zavádět neplánují.
O něco pozitivnější zprávy přicházejí z vydavatelského domu Albatros Media. „Zatím neplánujeme uvádět jména překladatelů u všech titulů plošně. Vždy záleží na konkrétních knihách i přístupu jednotlivých nakladatelství. Já sama mám však za to, že k uvádění jmen časem v dospělé literatuře přistoupíme,“ říká Karolína Myšková, programová ředitelka nakladatelství pro dospělé.
I nakladatelství Argo by do budoucna chtělo dávat častěji jména překladatelů na obálku. Potvrdil to jeho zástupce Richard Klíčník.
Rebelie by nepomohla
Překladatelé často bývají zaměstnanci jednotlivých nakladatelství, kde pracují také na jiných pozicích, proto by se jim rebelie vůči zaměstnavateli v některých případech nemusela vyplatit. „V našem malém českém rybníčku se spíš snažíme o přesvědčování na základě přátelských styků a společných zájmů,“ vysvětluje Charvátová.
Dodává navíc, že žádné konkrétní páky na nakladatelství jakožto na otevřené živnosti neexistují. „Nelze dávat ultimáta či stávkovat, to by asi nikdo nechtěl,“ podotýká.
Obálka knihy Loutkář nakladatelství Plus v překladu Jarky Vrbové
V současné chvíli příliš nepomůže ani nově zřízené České literární centrum.„Žádnou adresnou iniciativu nyní nezamýšlí, ta by byla věcí domácí sekce, v jejíž vznik zatím doufáme. Nejsme přesto neaktivní: například ve spolupráci se Světem knihy chceme vytvořit prostor pro prodloužení existující diskuse o podmínkách překladatelské profese,“ upozorňuje šéf centra Ondřej Buddeus a krok Paseky vítá.
„Pokud by příklad Paseky následovaly i další vydavatelství, umím si představit situaci, kdy překladové knihy bez uvedení autorky nebo autora překladu na obálce budou něčím podezřelé,“ uvažuje.
Ne každý může být vidět
Vypadá to tak, že prozatím jsou v tom překladatelé sami. Navíc, vždy budou existovat profese, na které není vidět tolik jako na ty ostatní, přestože se zásadní měrou podílejí na výsledném díle.
Ať už jde o dramaturgy v divadlech, produkční na filmových placech nebo kurátory v galeriích. Na druhou stranu platí, že žádná jiná profese do takové míry neproměňuje původní dílo jako právě překladatel.
Za něj by však měla mluvit především výsledná nenápadnost a lehkost práce, která je tím nejlepším měřítkem úspěchu. Kdo chce, do tiráže se podívá. Kdo nechce, nebude vnímat ani obálku. I kdyby se grafik snažil sebevíc.
