Jan Steklík patřil k protagonistům umělecké generace nastupující v šedesátých letech 20. století. Byl velmi oceňovaným kreslířem a kolážistou i autorem akcí blízkých konceptuálnímu umění.
„Je mi to strašně líto. Náhle odešel čelný představitel Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, což bylo úžasné společenství vzniklé v šedesátých letech a působící v době normalizace, které soustřeďovalo kolem sebe významné umělce,“ řekl jeho přítel malíř, grafik, sochař a keramik Aleš Lamr.
Do uvedené školy mladých výtvarníků, hudebníků, literátů a dalších lidí podobného životního postoje patřili vedle ředitelů Karla Nepraše a Jana Steklíka a dalších členů zakladatelské generace s výtvarníky Otou Slavíkem, Zbyškem Sionem, Olafem Hanelem, Alešem Lamrem a dalšími také spisovatelé a básníci Eugen Brikcius, Petr Lampl, Ivan Martin Jirous, řečený Magor, mim Boris Hybner, herec Pavel Landovský, psycholožka Dana Němcová, fotograf Václav Chochola, básníci Pavel Šrut, Ivan Wernisch nebo farář Svatopluk Karásek.
V době, kdy veřejná místa nebyla intelektuálům nakloněna, se uchylovali do hospod. Neustále usměvavý výtvarník nikdy nepokládal pobyt v hospodě za ztracený čas, ale stejně jako žáci jeho školy za dobu naplněnou tvořivostí. Tam nacházel inspiraci pro tvorbu spojující každodennost s uměním, hrou i recesí.
Steklík navíc ilustroval desítky knižních titulů, svého času také brněnský literární časopis Host do domu i magazíny Věda a život či Veronica. Podle kunsthistorika Karla Jaroše byl autorem „s nejjemnější kreslířskou linkou v Čechách“.
Nekonformnímu umělci byla blízká také tvorba koláží, propalované a přelepované kousky papíru, někdy s nalezenými texty, často proměňované v průběhu času. Za sebou má desítky výstav i happeningů. Jeho díla vlastní Národní galerie i další umělecké instituce.
