Vypráví o posledních měsících českého studenta, který se stal živou pochodní s vírou, že zvrátí marasmus počínající normalizace. K Palachově postavě se Procházková vrací už podruhé, po dokumentu, který v 80. letech napsala z podnětu Ludvíka Vaculíka a Josefa Škvoreckého.
Na tajných besedách s mládeží sklonku 80. let zaznívala otázka: Co se vám vybaví, když se řekne Jan Palach?
Vybaví se mi Palachova fotografie otištěná po jeho smrti v časopise Květy. Obličej dvacetiletého mladíka, který vlivem šokových událostí předčasně dospěl. Hodně se liší od druhé známé Palachovy podobizny, ještě chlapeckého portrétu z občanky. Ty dvě fotky jako by ohraničovaly počátek a konec mého příběhu, zrychlené dozrávání v muže během kritického půl roku.
O Palachovi jste napsala dva příběhy, ten první na sklonku 80. let vycházel z práce novináře Jiřího Lederera. Jak jste se k jeho rukopisu dostala?
Jiří Lederer zemřel v emigraci a jeho nedokončenou knihu o Palachovi poslal Škvorecký Vaculíkovi kurýrem do Prahy, aby to někdo z disidentů dopsal. Toho ošidného úkolu jsem se nakonec ujala já: dala jsem textu vypravěčský tón a doplnila ho o některá fakta. Schůzky a rozhovory jsem absolvovala tajně, honorářem byly výslechy. Kniha vyšla na sklonku roku 1988 v edici Petlice, ve vysokém nákladu 300 kusů. Šlo totiž o první samizdat psaný na počítači. Dost lidí ho tehdy četlo a doufám, že u někoho vyvolal chuť jít na Václavské náměstí v Palachově týdnu.
Proč jste příběh nyní úplně přepracovala? Ten původní by neobstál?
Obstál, ale byl to dokument. Dokumenty miluju a čtu, ale tenhle příběh potřeboval vyprávět - v románu nemusíte vysvětlovat, kdo byl Biľak. Je to příběh pro novou generaci. Psala jsem ho šest měsíců skoro bez odpočinku, deset hodin denně. Snažila jsem se, aby byl rychlý, moderní a zaujal dnešní mládež - aby se do toho úplně vcítila. Což se možná povedlo, protože obě mé dcery hluboce zasáhl. Jedna říkala, že konec nemohla číst souvisle, musela si dělat pauzy, aby to vydržela.
V doslovu píšete, že Jana Palacha vlastně nikdo úplně neznal. Proč myslíte?
Nebyl to extrovertní typ, který by si okolí snadno pouštěl do svých myšlenek. Měl obdivuhodnou disciplínu, ale také smysl pro humor, byl pozorný, všímavý. A také si udržoval výbornou tělesnou kondici. Zvláštní, fascinující skrumáž vlastností. Nechtěla jsem Palacha odlít z bronzu, ale zachytit živého, inteligentního kluka se složitým charakterem, pro kterého vlast, solidarita či svoboda nebyla abstraktní slova. Dnes se vám každý vysměje, když začnete říkat něco o vlastenectví.
V těch tajných besedách sklonku normalizace mnozí odpověděli, že Palachova oběť neměla smysl. Zemřel prý zbytečně - kdyby žil, mohl ještě něco dokázat...
Kdyby žil, byl by jedním z mnoha disidentů a nejspíš by byl zavřený. Jeho oběť měla smysl jako memento, pro mě například v tom, že jsem bez dlouhého rozmýšlení podepsala Chartu, že jsem nikdy neemigrovala. Považuji ji za největší politický čin jednotlivce v našich novodobých dějinách. Mohl změnit politickou situaci, ale politici to už vzdali a společnost se lekla možné pochodně číslo dvě. Místo aby jednala podle Palachova scénáře (generální stávka, zrušení cenzury), začala křičet, ať už to proboha nikdo nedělá. Estébáci chodili mezi studenty, prezident šílel a ministerstvo vnitra vyhrožovalo sankcemi. Palach nemohl odhadnout, že mizérie tak pokročila a propad je tak hluboký. Nevím, co si myslel v posledních vteřinách života, jen doufám, že nezoufal.
Proč myslíte, že mizérie nastala tak rychle?
Naděje pražského jara byla silná, ale krátká. Jako když vypijete sklenku šampaňského a bublinky za chvíli vyšumí. Možná si hodně lidí řeklo: když vám prezident podrazí nohy, nebudete riskovat. Přišel šok - pes také po ráně zaleze pod stůl. Zapomínání je velký pud sebezáchovy.
Jak jste prožívala Palachovu smrt? Bylo vám sedmnáct...
Je to nejhlubší zážitek mého života, vzhledem k němu posuzuju to ostatní - když máte něco takového v sobě, je všechno snadnější. Stáli jsme tehdy ve frontě na poslední rozloučení v Karolinu, pamatuji si to jako dnes. Ten příběh by měl zůstat v české paměti, zvláště když máme tak málo vlastních hrdinů a vzorů. K čemu se mají lidé vztahovat? K Bohu, k našim politikům?
Co je podle vás k hrdinství potřeba?
Statečných bylo víc, snad byl hrdinstvím i podpis pod Chartou 77, chodit na výslechy a riskovat, že přijdete o děti. Ale on vzal všechno na sebe... Na jednu stranu je to až šablonovité: kluk z malého městečka, dobře vychovaný, přijede do velké Prahy, a když ji pak obsadí ti zlí vojáci, jde ji bránit a položí život.
Existovala podle vás jiná možnost, jak mohl jednotlivec tehdy vyburcovat společnost?
Pro neznámého studenta, v době cenzury, to bylo asi jediné řešení, v jistém smyslu geniální. Fascinuje mě, jak logicky zužoval požadavky: představte si, že se chcete upálit, píšete dopisy a ještě vám to perfektně myslí. Nemáte kopírák, musíte to rozepsat. I v nemocnici do poslední chvíle bojoval, nechával si číst noviny. Já vlastně neznám podobný příklad, snad jen z antických tragédií.
Do jaké míry je váš román pravdivý, pokud to u románu vůbec jde?
Chronologie invazních dnů je autentická, deník fiktivní, ale pravděpodobný. A je tam pravda hlubokého vztahu k bratrovi a především k mamince, s kterou žil několik let sám. To ona, kromě doby a měnících se událostí, je jeho protihráčem. Rozhodl se navzdory lásce k ní, obětoval ji a bratra. Co v něm bylo za hroznou sílu - musel vědět, že tím život jeho matky vlastně končí. Jeho bratr mi říkal, že neuplyne jediný den, kdy by si na něj nevzpomněl.
Není to trochu troufalé, psát o skutečné postavě, a přitom smýšlet, o čem přemýšlela, co cítila?
Troufalost to asi je, ale ta k literatuře patří. Když jsem o Palachovi psala ten samizdatový dokument, byla jsem krátce po porodu. Teď je synovi dvacet. Možná jsem ten dnešní román nemohla napsat dřív - příběh proti rezignaci, o národním hrdinovi, kterého si ještě pamatujeme. To není normální román. Tenhle je prostě těžší - nejen proto, že čtenář od začátku ví, jak to dopadne, ale protože víc bolí.
