Knihu Tanec trosečníků o světové pandemii, jež téměř vyhubí lidstvo, jste vizionářsky napsala už v roce 2006. Co vás inspirovalo?
Jednou v létě jsem se s dcerou po strašlivé bouřce procházela na Křivoklátsku. Silnice, kterou běžně projížděly spousty aut, byla zavalená stromy, hlína stekla do údolí a deště strhly i nějaké chalupy. Při pohledu na tu spoušť jsem dceři říkala: „Představ si, jak by to asi vypadalo, kdyby došlo k nějaké opravdu velké katastrofě. Jak rychle by si příroda vzala naši civilizaci zpět.“ A dcera, studující tehdy biologii, mi řekla, že se to může stát raz dva, protože epidemiologové katastrofu v podobě pandemie očekávají. Prý má vlastně už zpoždění. Inspirovalo mě to, a tak jsem se do toho apokalyptického vyprávění pustila.
Táta už byl hodně nemocný, měl za sebou dvě operace a bylo jasné, že rakovina neustoupí. I přesto před jeho nemocničním pokojem seděl vždy aspoň jeden fízl a hlídal ho.
