Příběh novináře Daniela Lichkeho, pátrajícího v Bruntále a okolí po pachateli vraždy bývalého inspektora gestapa, nosil Leoš Kyša v hlavě mnoho let a nese také četné autobiografické prvky a také odkazy, které ocení znalci a zasvěcení. Pro čtenáře jistého společenského týdeníku je tu připraveno jedno pomrknutí a postavu věčně nabručeného a nespokojeného fotografa Rado Bočka ocení především ti „od fochu“, kteří se s podobným brblalem v nějaké redakci setkali.
Nejen z těchto důvodů Kyša Sudetenland podepsal svým občanským jménem. Ač styl nezapře a ani nechce, je to přece jen něco jiného, než jsme zvyklí dostávat od Františka Kotlety. Sexem, krví a hláškami napumpovaná akční jízda v nejlepším duchu knížek Jiřího Kulhánka nebo Štěpána Kopřivy se tentokrát nekoná, Leoš Kyša zvážněl, zpomalil a ač se Sudetenland i tak čte jedním dechem, mnohem více se soustředil na postavy a jejich zázemí a zachycení atmosféry doby krátce po sametové revoluci.
SudetenlandLeoš Kyša Vendeta, 2023, 288 stran |
Skoro by se chtělo napsat, že detektivní linie je tu především proto, aby byl čtenář neustále držen v napětí a lépe se mu vstřebával exkurs do historie, napjaté vztahy mezi Čechy a Němci, komunální i vrcholová politika – v knize dostane „slovo“ i Alexandr Vondra – a podobně.
Leoš Kyša je v Sudetenlandu místy i za romantika a dokonce, což je v kontextu jeho dosavadní tvorby poměrně novum, se v závěru lze upřímně dojmout.
Sychravá atmosféra knížky jde ruku v ruce s místem, kde se odehrává. Kyša vede příběh jistou, vypsanou rukou. Průprava z „brakové“ literatury je patrná ve výstavbě příběhu a jeho rytmu. To navíc ale není Kotletovo, jen Kyšovo. A právě dojem, že něco podobného snad musel autor prožít na vlastní kůži, dává Sudetenlandu autenticitu.
