Ema Labudová: Lada u ledu (30 %)
Ještě o deset procent méně si vysloužila druhá próza mladé spisovatelky Emy Labudové. „Kulisy, které autorka zvolila, mají solidní potenciál: jde o přelom 70. a 80. let v Československu. Tedy panuje vrcholná normalizace a v jejím rámci zoufale šedivé tváře, mrtvolný pohyb na jakékoli frontě, všežravá nuda. Taky ústřední motiv je dobrá volba: anorexie. Hlavní hrdinka opouští pubertu, má před maturitou – a nejí,“ uvádí do knihy Radim Kopáč.
Výsledek ale očekávání nenaplňuje. „Z příslušné doby je v příběhu jen matný pocit. Když děcka ve škole mluví slangem, je to slang stejně včerejší jako dnešní. Sem tam padne odkaz na dobovou muziku, literaturu nebo film, aby bylo zřejmé, že Lada má jistý intelektuální potenciál, ale jsou to všechno v úhrnu jenom osamocené stopy, které nikam nevedou,“ upozorňuje autor recenze.
„Pokus o psychologickou prózu střídá chudokrevná červená knihovna. Žádné hlubiny, nanejvýš dno půllitru, a pak už jen povrch, povrch, povrch. V próze Lada u ledu se nejvíc nezávazně žvaní. Školácky, snaživě, o ničem. Řečový proud zaplavuje desítky stránek, aniž by se z něj vynořilo cokoli kloudného,“ dodává ještě.
