V Epizódě '96 se autor vyrovnával se svým dobrovolným odchodem do nového, samostatného státu Slováků i tak, že text napsal v jejich jazyce. Akčně-fantasmagorický příběh Týdne v tichém městě, vytvořený stejně jako Údolí už zase česky, zasadil do konkrétních reálií slovenské metropole a pokračoval zde v průzkumu bratislavského genia loci, s nímž započal v Epizódě '96.
Údolí, zrodivší se mezi Epizódou '96 a Týdnem v tichém městě, je ponořeno v odlišném prostoročasu.
Kalendář ukazuje rok 2015, vypravěči je pětaosmdesát (Bondy se narodil v roce 1930 v Praze). Než se před pěti lety odebral bydlet do odlehlého horského údolí, žil v metropoli, jež nebyla jeho rodným velkoměstem. V této mlze bez velké námahy vytušíme Slovenskou republiku, neboť se hovoří o středoevropském regionu a zmínky o nedávné minulosti onoho nejmenovaného státu narážejí na vývoj Československa, potažmo Slovenska. Ono údolí s hrstkou vísek se nachází v jakémsi zapomenutém kraji, vlastně i celá země je pozapomenuta, ocitla se někde na okraji. Zásobování zbožím i energiemi vázne, internet je cenzurován. Všichni jsou unaveni: nejen ti na periferii včetně údolí, nýbrž i masy v centrech světového dění. Zábavní průmysl hrne nové a nové produkty, ale zvyšuje se počet lidí, kteří se bez nich obejdou, vystačí si sami se sebou, navracejí se k sobě, ke skromným, ale důležitým potřebám. Tak i vypravěč se pravidelně schází s přáteli, aby společně poslouchali hudbu a povídali si.
Bondy se zde nepasuje na futurologa, jenž by kategoricky předjímal věci příští, ani nehodlá přispět do databanky literárních antiutopií. Na obojí je příliš nesoustavný a sebestředný. Cyberpunkovou apokalyptičnost si zase vyzkoušel v románu Cybercomics, který napsal v roce 1995. V Údolí "pouze" prodloužil, do budoucna protáhl některé své stávající pocity a myšlenky; nechal dozrát, vynést na světlo ty společenské pohyby a tendence, jimž zatím přisuzuje spíše latentní stadium. Kdyby to výslovně neuvedl, pravděpodobně bychom ani nepoznali, že hovoří až o druhém desetiletí příštího století; Údolí bychom mohli považovat i za vyhraněnou interpretaci dneška nebo za skeptický nárys nejbližších sezon.
V prvé řadě je ovšem Údolí hrou, variací na známá témata, dalším velmi osobním a odhodlaným bilančním číslem, do něhož může tematicky i stylově cokoliv vstoupit a kdykoliv zase být opuštěno, zanecháno ve své nahodilosti a neukončenosti. "... to, co tu blekotám, je jakási básnická féerie, pokus o popis obrazu vzájemného zrcadlení nekonečného počtu zrcadel nekonečným počtem zrcadel, popis, který je a priori nemožný, protože by musel být stejně nekonečně vypisovaný a vyříkávaný, jako trvá universum.
Jinak je vše jen metaforou," uvažuje Bondy. Na čtenáře, který se orientuje v autorových předešlých prózách, působí Údolí důvěrně, jako ta kontemplativnější kapitola Bondyho nekonečného zpovědního proudu. Ale obeznámenost s jinými umělcovými texty zde není nutnou podmínkou. Naopak čtenář dosud neznalý, nicméně otevřený "stařecky" rozvolněnému stylu a plandavé kompozici Údolí, bude možná s intenzitou příznačnou právě pro první setkání vnímat to, co kniha především znamená, o čem podává svědectví. V každý okamžik se Egon Bondy znovu snaží neulpívat a transcendovat bez účasti Boha. Jeho vítězství nikdy není, nemůže být definitivní: "Mít olověnou kouli svého člověčenství přivázanou na noze může připadat nespravedlivé a je v každém případě nepříjemné. Ale té koule se nezbavím ani sebevraždou." Bondyho zjev je jedinečný. Nějak se v něm vždycky poskládá (levicová) ideologická umanutost a schopnost absorbovat nové podněty životní i umělecké. Výsledkem jsou moderní, pružné, tvárné texty, ovšem bez alibisticky pohotové a pohodlné relativizace čehokoliv, co autorovi klade nepříjemné otázky.
Egon Bondy: Údolí. Ilustrace a obálka Imro Weiner-Král'. PT, Bratislava 1998 (vyšlo 1999), 128 stran, náklad a cena neuvedeny.
