Odpoledne zaujala kapela The Hu, která je z Mongolska, zpívá mongolsky a do svého heavy metalu používá i hrdelní zpěv šamanů. Dále se na hlavním pódiu představili oblíbení pankáči The Subways. Někdejší kytarista My Chemical Romance Frank Iero svým zvukem opět potvrdil, že umístit druhou scénu do velkého šapitó byl skvělý nápad. Jako překvapení se přímo uprostřed areálu objevil Kapitán Demo.
Nicméně k večernímu programu. Manic Street Preachers a Franz Ferdinand se údajně na dálku handrkovali o to, kdo je vlastně ta větší hvězda, protože velšští rockeři měli pocit, že jejich mladší skotští kolegové se zavražděným Habsburkem v názvu jsou na plakátech psaní větším písmem.
Fakt je, že i když Manici jsou kapela kultovnější a věkovitější, Franz Ferdinand přilákali pod hlavní festivalové pódium víc lidí. Obě kapely si navíc vybraly řádnou dávku smůly. Manic Street Preachers trápily technické problémy s odposlechy, takže začali s dvacetiminutovým zpožděním, za což se publiku pokorně omlouvali. Franz Ferdinand zase přijeli s náhradním bubeníkem, neboť Paul Thompson si bolestivě pochroumal prst, když na něj v hotelu v Casablance spadl obraz.
Takže se zaskakujícím Mikem Evansem ještě narychlo zkoušeli den předem v Praze. Naštěstí to nebylo znát a minimálně návštěvníci, kteří třeba neznají členy kapely podle obličeje, by ze samotného hraní asi nic nezjistili.
Skotové měli také výhodu vystoupení už zcela za tmy, větší dav pod pódiem a publikum ochotně tancující. Jejich zvuk byl nadupanější než předtím u Manics, leč bohužel také o něco méně čitelný.
Manic Street Preachers na druhou stranu jen tak nastoupili na pódium a bez větších caviků odehráli nic více, ale taky nic méně než prostě dobrý koncert. Zněly hity, některé letité, kytarista James Dean Bradfield ostatně připomněl, že kapela loni oslavila dvacet let od desky This Is My Truth Tell Me Yours a na turné z ní zařazuje kousky. „Ano, jsme z devadesátek,“ upozornil s úsměvem.
I nadále se prali s výpadky odposlechů, takže mezi písněmi byly občas nepřirozeně dlouhé pauzy. Nezdálo se však, že by to někomu vadilo. Protože když už se hrálo, sázeli Manic Street Preachers jednu pecku za druhou. Takže v pomyslném souboji dvou velkých jmen obě kapely uhrály solidní plichtu.
