RECENZE: Elvis v rytmu hip hopu, housu a garážového rocku

Jakýkoli jiný režisér by v případě životopisného filmu o Elvisovi Presleym na soundtrack nasázel výběr jeho největších hitů. Ne tak Baz Luhrmann, tvůrce videoklipového zpracování Romea a Julie či fantastické podívané Moulin Rouge!.

Soundtrack k Australanově snímku právě brázdícímu kinosály je všechno jiné než standardní. Leckterému puristickému uctívači krále rokenrolu by se z něho totiž eventuálně mohlo udělat mdlo. Luhrmann si při sestavování dramaturgie a produkce počínal velmi podobně jako v případě doprovodu ke zmíněnému Moulin Rouge!, kde smíchal všechno možné včetně Police, Davida Bowieho, Kiss, U2, Marka Bolana, Nirvany a další hudby, která se v období belle époque nehrála.

Tak vypadá i rozsáhlá šestatřicetiskladbová kolekce mapující vzestup a pád naivního, ale nesmírně talentovaného mladíka z Mississippi, který dobyl svět. Třeba skladba Vegas od rapperky jménem Doja Cat sice obsahuje kratičký úryvek z Hound Dog, jinak je to ale ryze soudobý rap/R&B.

Podobně je na tom příspěvek The King I dvojice Eminem a CeeLoo Green. Sice v něm najdeme pár povědomých samplů a narážek v textu, ale jinak je to prostě hip hop. Ve filmu o Elvisi Presleym? Proč ne! Luhrmannovi nejde o historickou autenticitu, ale emoci, kterou do scén dokáže dostat často nečekanými obrazovými a také hudebními zkratkami a kontrapunkty.

Tím však album zdaleka nekončí, máme tu třeba I Got A Feelin’ In My Body, kterou Stuart Price podlepil tepajícím houseovým beatem. Don’t Fly Away (Pnau Remix) zase není nic jiného než opět do tanečního kabátu oblečená Suspicious Mind.

Elvis (Soundtrack)

65 %

různí interpreti

Na soundtracku se kromě zmíněných podílelo mnoho dalších hvězdných jmen. Například loňští vítězové Eurovize z Itálie Maneskin, kytarista a zpěvák Jack White, někdejší člen The White Stripes, herec a zpěvák Chris Isaak a také Austin Butler, jehož Baz Luhrmann obsadil do titulní role.

Zvládnout tohle celé uposlouchat na jeden zátah je docela fuška. Nicméně režisér nešetřil ani diváky v kině a naložil jim téměř tříhodinovou stopáž. Ne každý také skousne natolik razantní zacházení s Presleyho písničkami. Nelze říct, že by všechny úpravy přinášely něco skutečně objevného – často je to prostě jen zběsilé křížení všeho možného – nicméně za odvahu a energii, s nimiž Luhrmann s hudebním odkazem jedné z největších osobností populární hudby všech dob zachází, si zaslouží přinejmenším uznání.