Tedy události, které byly jakousi politickou maturitou moderního českého národa. Je zajímavé sledovat, jak postupují tvůrci dokumentů o té dávnější minulosti, kdy nemají k dispozici dobový filmový materiál, fotografie a koneckonců ani pamětníky a musí hledat jiné prostředky, které by diváka "vtáhly do děje". Režisér Kučera vsadil na odbornou spolupráci historika Jiřího Raka, který se - se zápalem sobě vlastním - stal i jedním z průvodců pořadem; přizváni byli i přední čeští a němečtí historikové zabývající se rokem 1848. Vznikl dokument komplexně mapující během necelých šedesáti minut podstatné okamžiky zrodu moderního českého nacionalismu na straně jedné a občanské společnosti na straně druhé. Natáčelo se v Praze, Kroměříži i ve Vídni. Osu pořadu, pojatého jako dobové divadelní pásmo, v němž pamětníky nahradili herci, tvořilo několik zastavení věnovaných zlomovým okamžikům roku 1848. Druhým pilířem byla snaha seznámit s názory hlavních českých aktérů roku 1848. Příjemným dojmem působí právě fakt, že interpretaci myšlenek režisér nesvěřil neosobnímu hlasu komentáře, nýbrž hercům představujícím Františka Palackého, Lva Thuna, Wácslawa Wladiwoje Tomka, Karla Havlíčka a Josefa Václava Friče. Snaha co nejvíc přiblížit tehdejší události se odráží i v kombinaci názorů významných osobností či výkladů historiků s citacemi pramenů a s reprodukováním dnes již většinou dávno zapomenutých písniček či vtipů. To vše doplňováno ukázkami z klasického filmu Václava Kršky Revoluční rok 1848. Od věci není ani srovnání atmosféry roku 1848 s pozdějšími zvraty v našich dějinách: proto vložení záběrů ulic v říjnu 1918, březnu 1939, únoru 1948, srpnu 1968 a listopadu 1989. Při zpracování tak rozsáhlé látky jsou autoři vždy postaveni před zapeklitou volbu: co podrobně rozvést a co ponechat stranou. Určitě i o výběru materiálů k tomuto snímku by bylo možné polemizovat, tady však nikdo není konečným garantem, vždy jde o subjektivní volbu. Přesto vyslovme jednu výhradu: namísto poměrně detailního přiblížení dávno zapomenutého zemského prezidenta Lva Thuna by bylo důležitější alespoň zmínit vydání tzv. Kabinetního listu císaře Ferdinanda, ke kterému se pak po celý zbytek 19. století odvolávala česká politika jako k základu svého státoprávního programu. Dalším, divácky podstatnějším problémem je docílení co největší srozumitelnosti pro publikum, jež má o tématu jen mlhavé znalosti. Myslím, že zde se autoři nechali příliš unést. Výsledkem je sice fundované, dějově bohaté dílo, jež je alternativou k dokumentárním pořadům patetických "lidových vypravěčů" - avšak dílo určené nepočetné skupině s vyhraněným zájmem o historii. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí zdánlivě banální informace, že císař slíbil "konstituci" - a nejeden divák nebude mít tušení, o čem panovník mluvil. Nedělejme si iluze, osobně jsem přesvědčen, že význam termínu konstituce je utajen nejednomu z dnešních zákonodárců.
29. října 1998
