RECENZE: Můj pes Killer? Festivalový ideál s laciným strašením

Jedna věc se snímku Miry Fornayové Můj pes Killer upřít nedá; je lépe natočený než režisérčina prvotina Lištičky. Což zní jako příslib, že i rebelové časem objeví potřebnost základního řemesla.

Z filmu Můj pes Killer | foto: Cinemart

Ale zároveň se nic nezměnilo na kalkulu, který z obou filmů čiší, počínaje volbou látky a konče zpracováním. Jde o zjevnou ctižádost naplnit ideální evropský model festivalového díla, tedy spojit pokud možno kontroverzní politicky žádané téma s okatě uměleckým obalem. Tudy vede spolehlivá cestička k trofejím - méně už k divákům.

Můj pes killer

Režie a scénář: Mira Fornayová

Kamera: Tomáš Sysel

Slovensko / Česko, 2013, 87 min

Hodnocení­: 60 %

V případě dramatu Můj pes Killer se snad ceny ani nedají neudělit, neboť se zabývá rasismem. Jmenovitě příběhem mladíka, jenž bezcílně bloumá životem s jedinou blízkou bytostí - psem bojového plemene, stejně jako jeho rabiátští kamarádi nosí pod kapucí vyholenou hlavu a cítí se zaskočen zjištěním, že matka, která rodinu už před lety opustila, mu v novém vztahu opatřila nevlastního snědého bratříčka.

Diváka zase zaskočí, že neustále střídá vlastní pro a proti. Náladu filmu z neradostného prostředí podporují dvě silné složky, tedy výprava a kamera. Jenže současně je poškozuje čirá schválnost neúměrně protahovaných záběrů; distributor slibuje "drama jednoho dne" v necelých devadesáti minutách, leč pocitově je to nejdelší den v dějinách kinematografie.

Vstup zakázán

Můj pes Killer sice buduje periferní podobu sociálního přežívání z míst, kde se nespěchá, což nekonečné chůze i jízdy stvrzují, ale hrdinovo trpné čekání v obchodním středisku už hraničí s obyčejnou provokativní manýrou. Přesně se v něm odráží snaha o "jinakost", která však pouze napodobuje módní vlnu vyloženě festivalových výtvorů.

Z filmu Můj pes Killer

Zobrazit fotogalerii

Totéž platí pro hereckou stránku filmu. Coby osobitá sbírka lidských typů jeho obsazení účinkuje, nicméně neherci prostě nehrají, jenom existují; občas deklamují, což usilovnou honbu za zdáním civilní autenticity rozbíjí. Nosí natolik nezúčastněný výraz, že paradoxně jakýkoli výraz ztrácejí.

Tedy až na psa. Nejvěrnější okamžiky se totiž odehrávají takřka beze slov, za mrazivé ranní mlhy na vinici, kde chlapec cvičí svého svěřence "Drž! Pusť!"

Sousedské vztahy přes plot jsou věcně praktické, příbytky chudé, bezčasí líné, jazyk česko-slovenského pomezí promíchaný a vybydlené romské čtvrti vděčné pro filmařskou šablonu, podle níž si Západ dělá představu o zuboženém východu Evropy.

Na jedné straně se němé výjevy, kdy čokoládový mrňous oddaně cupitá za svým velkým bílým příbuzným, blíží jímavosti Kolji či Kida. Na druhé straně nechybějí plakátové banality jako vulgární hospodská zášť vyjádřená nápisem Romům vstup zakázán, nemluvě o přehnané "spontánní" reakci okolí.

Z filmu Můj pes Killer

Zkrátka jako v Lištičkách, které vymýšlely "umělecké" neboli umělé problémy slovenské brigádnici na irské půdě, si režisérka znovu vybrala jen výsek světa uzpůsobený k obrazu, jenž se jí právě hodí. Předvedla však více vypravěčské sebejistoty, proto míří hodnocení lehce nad průměr, i když laciné strašení publika ve stylu plačící dítě versus zuřivý pes není fér.