Málokdo totiž posuzoval kvalitu dokumentu. Většina soudila zpěváka samého. Pár si jich přisadilo dokonce ještě dříve, než pořad vůbec začal; už před jeho odvysíláním se totiž na webové stránce České televize věnované Davidovu portrétu opakovalo sdělení, že „příspěvek byl smazán kvůli porušení pravidel diskuse“.
Co tam asi původně stálo, lze si snadno představit, koneckonců nevybíravých vzkazů zůstalo na síti pořád dost. Jeden příklad z názorů politicky zabarvených: „Vlastní děti a vnoučata bych bez milosti vydědil, kdybych je načapal, jak ty jeho normalizační odrhovačky poslouchají!“
Jiný vzorek pochází z okruhu postojů řízených osobním vkusem: „Na pouť, na kolotoče, k cukrové vatě, k buřtu s hořčicí rozhodně ano, proti tomu neřeknu ani popel, ba co víc, budu se divit, když to tam neuslyším. Ale nenazývejte to, prosím vás, uměním, kulturou! Řetízkový kolotoč, labutě či ruské kolo, to opravdu nejsou básnické sbírky od Jaroslava Seiferta či obrazy od Leonarda da Vinciho.“ Přitom nic takového v dokumentu nikdo netvrdil.
Ale asi nejpodstatnější typ hlasu lidu zazněl ve větě: „Že se má jako prase v žitě, to mi nevadí. Ale vadí mi, že v tom žitě moc chrochtá.“ A jsme doma.
 |
Bezelstný Michal David vskutku nepatří mezi umělce, tedy v onom pokryteckém pojetí komunity nepochopených vyděděnců, kteří jenom o chlebu a vodě v prostinké mansardě tvoří pokroková veledíla, jež plně ocení teprve příští generace.
Zpěvák se za svůj úspěch proměněný ve hmotné statky nestydí a rád se jím pochlubí: Vida, co jsem dokázal. Což třeba není dvakrát vkusné, moudré ani diplomatické, zvláště v době, kdy se ze všech stran ozývá pláč nad krachující kulturní sférou.
Nicméně kdyby se měly celebrity ohlížet na všudypřítomnou hrozbu hezké české závisti, musely by chodit v záplatovaných hadrech, stát frontu na polévku pro chudé a třít si omrzliny v chatrném přístřešku pod mostem.
Tolik rafinovanosti v sobě David nemá. Ukázal dům rodu Kludských, předvedl vlastní sídlo, odhalil své současné útočiště na ostrově Tenerife. Jako kdyby čekal, že se celý národ bude radovat spolu s ním, kam to kluk z rozvrácené rodiny dotáhl. A to se šeredně zmýlil.
Protože blahobyt, jinde měřítko životního zdaru a existenční nezávislosti, se u nás neodpouští. Že člověk, který prodal miliony desek, může těžko předstírat nouzi? No dobrá, ale ať nám alespoň nestrká přímo pod nos vlastní blaženost pod rukama maséra. Ať si třeba jen trošičku postěžuje, zanadává, zafňuká; jako my všichni.
Dokument Michal David – žít tak, jak se má byl průměrný, dějiny kinematografie rozhodně nezmění. Ale reakce na něj by vydaly na sociologickou studii. Jak vystihl jeden z věcnějších ohlasů, „rozumím tomu, že se to všem nelíbí, chápu, když někdo napíše, že ho moc nemusí, že má radši metal. Ale moc nerozumím reakcím typu, že je to komunistický zpěvák a jeho muzika je příšerná.“
Pohrdat hudbou Michala Davida tak trochu patří ke společenskému bontonu. Přinejmenším do půlnoci, než se otevře další láhev, padnou poslední zábrany a sborově se začne halekat Já chci žít nonstop. Dost možná ve skrytu duše zazlíváme zpěvákovi vlastní sklon k nostalgii.
