Je autorem her, skladatelem, výtvarníkem, hudebníkem, spisovatelem, básníkem i hercem. Čím se zabývá nejraději? „Tím, co zrovna nemůžu dělat. To mě vždycky láká nejvíc,“ vysvětluje Jiří Suchý svým typickým humorem.
Na jaře jste mi vyprávěl, že se řadíte mezi notorické neslaviče a že na oslavách trpíte. Jak se vám tedy trpí letošní podzim? Kupodivu snáz než dřív. Naučil jsem se totiž trpět.
V Semaforu oslavíte narozeniny stylově premiérou. O čem bude novinka Znám ještě starší lidi?
To bude koncert, který jsem si dal k narozeninám a kterým chci předejít to, co se nazývá Oslava.
V jaké roli zde budete vystupovat?
V roli Jiřího Suchého, jenž si chce k narozeninám zazpívat písničky, které složil pro jiné a pak jim je záviděl.
V posledních letech jste vydal dvě knihy, ve kterých se zaobíráte vírou a vztahem k Bohu. Jsou to otázky, co vás provokovaly celý život, nebo jste se k těmto myšlenkám dostal až v poslední době? Čím jsem starší, tím víc mě tato věc zajímá.
Jaký je tedy váš vztah k Bohu? Abych odpověděl na tuto otázku, napsal jsem o tom dvě knihy. Ve zkratce to vyjádřit nedovedu.
Plánujete v podobném psaní ještě pokračovat?
Teď mám tolik práce pro divadlo, že krom toho neplánuju nic.
Co tedy se Semaforem chystáte? Nejbližší je onen zmiňovaný koncert k narozeninám, dva týdny poté je premiéra kabaretního představení Černá kočka - Bílý pes. V covidové době jsme to sice hráli třikrát a vždy pro povolených padesát diváků, a pak už se dál zase nemohlo, takže skutečná premiéra bude 13. října. Před tím, 10. října, uskutečníme v Semaforu premiéru celovečerního filmu.
O čem vypráví?
Jmenuje se Pochodem vchod aneb Zastavit stát. Natočili jsme jej v čase zavřeného divadla. Natočili jsme ho dva v jednom bytě - moje asistentka a já. A v jiném bytě ho další spolupracovník sestříhal.
Plánujete ještě nějaké novinky do konce roku?
V prosinci se pak bude konat premiéra nové verze starého muzikálu Nižní Novgorod. A po něm chystáme obvyklou řadu adventních večerů, tradičně uváděných pod názvem Tiše a ochotně. To další až v příštím roce.
Máte ještě nějaký umělecký sen, který se vám dosud nepovedlo splnit?Možná, že jo, ale teď nejsem schopen uvažovat tímto směrem. Budiž mi to odpuštěno.
Když před šesti lety hrozilo, že Semafor skončí z finančních důvodů, vytvořil jste sérii obrazů shrnujících sedm nejtěžších chvil divadla. Zařadil byste tam nově i covid a s ním spojenou nemožnost hrát? Určitě.
Kterou z těch všech ran považujete zpětně za nejhorší? Víte, že nevím? Se všemi jsem byl ochoten se utkat a představte si, že mě to docela bavilo.
A jaké období se Semaforem naopak považujete za nejšťastnější? Každé. A sice každé z jiného důvodu.
Mnoho lidí považuje vaše období s Jiřím Šlitrem za zlaté časy Semaforu, není vám to s ohledem na vaši následující dlouholetou tvorbu líto? Líto ani ne. Trochu mě to štve, že se přehlížejí některé naše nesporné úspěchy, ale s tím musíme počítat. Nejsme už módní zboží. Ale na druhou stranu nás těší, že je neustále o nás zájem veřejnosti. Naše neustále vyprodaná Kytice spěje k 900. repríze.
Jednou jste mi popisoval, že až jednou opravdu odejdete do divadelního důchodu, ze Semaforu byste rád udělal divadlo tradic české komedie, kde by se hrály hry Oldřicha Nového, Vlasty Buriana, Osvobozeného divadla i Semaforu. Stále to tak vidíte? Ano, a brzy o tom uslyšíte víc. Schyluje se k tomu.
Vidíte vlastně v někom z divadelních současníků pokračovatele semaforské tradice? Ani ne. Někteří písničkáři se k nám hlásí.
Kdyby měl tu možnost, co by devadesátiletý Jiří Suchý vzkázal tomu dvacetiletému? Tedy z časů ještě před Redutou? Věř, hochu, že to nebudeš mít vždycky lehký, ale buď za to vděčen. Co jde příliš snadno, to nemívá dlouhého trvání.
A co tomu třicetiletému, tedy z dob největší slávy Semaforu? Totéž. Akorát oslovení bych vyměnil.
