Národní divadlo: Kytice (90 %)
„Nastudování Kytice v pražském Národním divadle nabízí působivou podívanou, při níž si na své přijdou ctitelé moderny i tradičního herectví. Na takové představení může bez obav vyrazit kdokoli,“ psali jsme v recenzi, která v kategorii divadla jako jediná letos udělila devadesát procent.
Představení z dílny tvůrčího dua SKUTR patří zároveň i mezi nejnavštěvovanější kusy ze současného repertoáru Národního divadla. „Tandemu se povedlo výtvarně výrazné dílo, kde si na své přijdou ctitelé moderních eklektických principů i milovníci tradičního herectví. Reklama na divadlo. Prostě kus, který na naši první scénu patří,“ psali jsme ještě k výtvarně působivé inscenaci, kde se představí většina známých tváří zdejšího činoherního souboru včetně Františka Němce, Jany Preissové či Ivy Janžurové.
Zatímco u Kytice se dal velký ohlas očekávat, jednoznačným překvapením je produkce divadla Komedie, která v rámci dramaturgie Městských divadel pražských dává prostor zajímavým projektům a začínajícím umělcům.
Svou inspiraci Vladařem sem převedla mladá režisérka Anna Klimešová. „Tvůrci si vzali slavnou příručku Niccola Machiavelliho, aby podle ní vytvořili studii získávání moci a různých typů vlády. Nepracuje se jen s tématem, ale i s formou. Mladíci chvíli komunikují s publikem a nenásilně je tak zapojují do děje, ale v dalším momentě vystřihnou historickou scénu,“ píšeme v hodnocení zajímavého kusu.
„Publiku svůj názor nepodsouvají, nehladí ho lacině po srsti. Pouze naznačují a nechají diváky přemýšlet. Kdo chce, najde v představení Zemana, Babiše líbajícího svého marketéra, ale třeba i mladého Alexandra Vondru nebo Donalda Trumpa,“ chválí v textu Tomáš Šťástka.
Letní shakespearovské slavnosti: Zkrocení zlé ženy (80 %)
Překvapením sezony je i nastudování Zkrocení zlé ženy pro Letní shakespearovské slavnosti. Se svým ostravským týmem jej pro letošní letní přehlídku nachystal režisér Vojtěch Štěpánek.
„Ostravské Zkrocení zlé ženy celkově sází na živelnost, veselost, spontánnost, důvtip i krásu hlavních představitelek. Je tak v důsledku oslavou ženství se vším všudy,“ psali jsme v srpnové recenzi.
Hlavní role se skvěle zhostila Kristýna Leichtová. „ Její tvrdohlavost, hubatost a skoro až obhroublost podává herečka s gustem. Zároveň ji však nezapomíná obdařit důležitým sex-appealem, čímž pomáhá divákovi pochopit, proč si právě ji vybral Petruccio (Josef Kaluža). Herecké dvojici se mezi postavami podařilo vybudovat jiskřící napětí a jejich dialogy patří k tomu nejlepšímu, co Štěpánkova inscenace přináší,“ psali jsme dále.
Osudety: In the Middle of Nowhere (80 %)
Taktéž na festivalu se představil další úspěšný projekt tohoto roku. Experimentální inscenaci Osudety nachystala Miřenka Čechová do jedné z budov pražského Kampusu Hybernská v rámci letní přehlídky Nultý bod. „Představení je to velice netypické, soubor jím zkoumá hranice divadla pro jednoho diváka. Dostává se přitom až na pomezí výtvarné instalace a dokumentu. Zájemci jsou v přesných intervalech vpouštěni do podzemí Kampusu, aby zde prožili životní osud Čechové babičky Marthy,“ psali jsme v recenzi na limitovaně uváděný kus.
„Představení vedle originálního zasazení a promyšlené návaznosti - pomocí světel provází diváka několika místnostmi, zaujme především autenticitou. Divák si může prohlédnout nejen dobové osobní dokumenty, fotografie a černobílé filmové záběry, ale i soukromé poznámky Čechové babičky či si poslechnout její vyprávění v připravených sluchátkách. Prožitek umocňují i atributy každodenního života. Na stole je vedle nalité kávy několik buchet, na nábytku vedle je k dispozici pálenka,“ uvádí recenze dále.
La Fabrika: Úplné zatmění (80 %)
Jednou z událostí letošní divadelní sezony bylo i nastudování Úplného zatmění v pražském prostoru La Fabrika. Inscenace získala pozornost i proto, že se v roli prokletého básníka Verlaina poprvé na divadelním pódiu představil bývalý politik Matěj Stropnický. Jeho účast však zdaleka není to hlavní, proč stojí novinka za pozornost.
„Postmoderní mix kostýmů, několik málo bizarních rekvizit, výrazné barvy v podání autorky výpravy Martiny Zwyrtek. Režisér Čermák ani při vstupu na větší scénu neslevil ze své exprese a dal širšímu publiku ochutnat atraktivní neotesanost své domovské Venuše ve Švehlovce. Destruktivní vztah mezi dvěma prokletými básníky podává od začátku přímočaře. Umí šokovat, ale nezapomíná na potřebnou dávku nadsázky,“ psali jsme v recenzi.
Stavovské divadlo: Lolita (40 %)
To bylo pět nejlepších. Na opačném konci žebříčku se letos umístila jen jedna jediná opera. Je jí Ščedrinova Lolita podle skandálního románu Vladimira Nabokova. „Ščedrin je autorem dramaturgicky vděčných baletů Carmen nebo Anna Karenina, ale jeho Lolita, kterou ve Stavovském divadle nastudoval s orchestrem Státní opery německý dirigent ruského původu Sergey Neller, postrádá to hlavní: divadlo v hudbě,“ míní naše recenzentka Věra Drápelová.
„Národní divadlo sice operu hraje s řadou škrtů, ale i tak jsou tři hodiny příliš a zvláště po pauze, kdy Lolita a její ‚otec‘ harcují od hotelu k hotelu, už se čas doslova vleče. Toto dílo by vydalo tak na jednoaktovku v trvání plus minus sedmdesáti minut,“ píše dále v recenzi z října tohoto roku.
Divadlo Na Maninách: Slečna Julie (40 %)
Velkou díru do světa po umělecké stránce neudělalo ani nastudování severské klasiky v novém pražském Divadle Na Maninách. „Ani soustředěný výkon Jana Révaie nezachránil nejnovější inscenaci Strindbergovy klasiky Slečna Julie. Po elektrizující první polovině totiž přijde příliš doslovná druhá část; představení nepomáhají ani pěvecké vložky,“ shrnuje naše recenze.
„Nastudování příliš tlačí na pilu a divadlo postrádá nadhled, který více než sto třicet let staré drama potřebuje. Látce nepomáhá ani fakt, že třetí osobu, kuchařku Kristinu, hraje velmi mladá Františka Stropnická. Její postava měla být ve Strindbergových plánech zdaleka nejstarší, což vysvětluje její duševní vyzrálost nad oběma zmatenými hrdiny,“ zamýšlí se náš recenzent.
„Největším problémem však zůstávají pěvecké vsuvky z pera Václava Kopty. Zcela zbytečná čísla strhávají severské drama až k nechtěné parodii a vyvolávají v publiku smích. Zkušený režisér Libor Vaculík je sice znám především z muzikálů, toto však jistě nechtěl,“ píšeme dále.
Divadlo na Vinohradech: Návštěva staré dámy (40 %)
Hlavní rolí v klasickém dramatu Návštěva staré dámy se rozhodla Dagmar Havlová rozloučit se svým působením v pražském Divadle na Vinohradech. „Škoda, že si k tomu nevybrala něco jiného,“ zaznělo v recenzi první premiéry aktuální sezony ve Vinohradském divadle.
Naší bývalé první dámě a tváří mnoha významných rolí, novinka příliš nevyšla. „Dlužno dodat, že Havlové vůbec nepomáhá inscenace v pohostinské režii ředitele Národního divadla Jana Buriana. Představení sráží neoriginální komorní scénografie, která se v prostorách Divadla na Vinohradech zcela ztrácí: posuvné kinosedačky i plachta ukrývající Claiřin hotelový pokoj působí jak z minulého století,“ psali jsme dále.
„Inscenace navíc celou první polovinu postrádá jakýkoliv švih, a to i přesto, že herci jako Tomáš Töpfer, Aleš Procházka či Tomáš Pavelka dělají, co je v jejich silách,“ zaznělo ještě.
Národní divadlo: Král Oidipús (40 %)
Jednoznačným zklamáním podzimu i celého kalendářního roku je nastudování Sofoklovy klasiky režisérem Janem Fričem v historické budově naší první scény. „Oplývá dechberoucím závěrem i soustředěným výkonem Pavla Baťka, ovšem jinak se inscenace Krále Oidipa v historické budově Národního divadla rozpadá do nesouvislých narážek a nápadů. Navíc není jasné, proč se zde antická klasika hraje právě nyní,“ shrnuje v nedávné recenzi Tomáš Šťástka.
Frič oděl antický příběh do kulis současné detektivky, ovšem onu myšlenku příliš nerozvíjí. „Divák podobně krčí rameny nad nápadem ze samotného úvodu, kdy Oidipús předstoupí v papežském rouchu, zatímco je Kněz Diův (David Prachař) oděn do kardinálského. S výjimkou obří kadidelnice se ani s tímto motivem příliš nepracuje,“ píšeme v hodnocení dále.
„Kdo by chtěl vidět práci jednoho z našich nejzajímavějších režisérů generace třicátníků, ať raději vyrazí na zmíněného Misantropa. A nebo ještě lépe na oceňovaného Fausta,“ uzavírá Šťástka.
Divadlo Broadway: Kvítek mandragory (20 %)
Ale že může být ještě mnohem, mnohem hůře nás letos přesvědčilo pražské Divadlo Broadway, které nachystalo hudební dílo složené z hitů Heleny Vondráčkové. „Tvůrci divákům nabídli bizarní příběh se scénkami na hraně dekadentního kabaretu. Nevydařila se ani všechna pěvecká čísla,“ shrnujeme.
„Tři zralí muži se na pódiu navlékají do silonek, jeden z nich si vleze oběma nohama do jedné nohavice, aby mu ta volná podezřele bimbala pod pasem. Devětasedmdesátiletý herec kroutí za povzbuzujícího potlesku zadkem směrem k publiku. Polonahý svalovec propíná paže a pohrává si s prsními svaly,“ popisuje několik překvapivých momentů naše recenze.
Představení navazuje na předchozí kusy Mýdlový princ (hity Václava Neckáře) a Čas růží (hity Karla Gotta), ovšem provedením zůstává daleko za nimi. „Otázkou je i to, zda skutečně může Helena Vondráčková kus považovat za svou poctu a jak asi dopadne chystaný čtvrtý muzikál, který má spojit písně Waldemara Matušky,“ uzavíráme nelichotivou recenzi.
