RECENZE: Čarodějův učeň možná příliš dává svůj osud všanc živým školákům

Dětem od jedenácti let určilo pražské Divadlo D21 své minimalistické nastudování hororové pohádky Čarodějův učeň.

Kam až smíme? ptá se malé pražské Divadlo D21 v aktuální sezoně. Jeho první premiérou takto zkoumající hranice je adaptace hororové pohádky Čarodějův učeň německy píšícího libereckého rodáka Otfrieda Preusslera.

Ten své nejznámější dílo napsal v roce 1971 už za železnou oponou, inspirovaly jej k tomu v mládí naposlouchané příběhy z tehdejšího česko-německého pohraničí vycházející ze starých lužickosrbských legend. Příběh chlapce Krabata pak u nás asi nejvíce proslavil stejnojmenný vynikající animovaný snímek, který přitom Karel Zeman natočil jen šest let po vydání Preusslerovy knihy.

Právě ono výrazné Zemanovo ztvárnění, které specificky balancuje na hraně křehké pohádky a temného hororu, udává směr, jakým české publikum příběh chlapce Krabata vnímá.

Ač se pochopitelně divadelní ztvárnění nedá s filmovým porovnávat, Divadlo D21 se zemanovského přístupu nezříká. I jejich Čarodějův učeň je tak podobně příjemně nejednoznačný, melancholicky děsivý. Příběh o odvaze, touze a síle vzepřít se zdánlivě mnohem silnějšímu zlu zde obohatili o krásné zpěvy i děsivé motivy havranů ztvárňující jednotlivé učně.

Představení v malé vinohradské scéně je určeno především mládeži. Té režisér Peter Chmela vedle přístupného příběhu odhaluje i taje divadla – čtveřici herců totiž nechává odehrát všechny role, oni tak musí do svých úloh přeskakovat a převlékat se přímo na pódiu.

Stela Chmelová vedle samotného Mistra musí hrát i Krabatova kamaráda Juru, Hana Mathauserová stíhá vedle proradného Lyšky i krásnou Kantorku, Hasan Zahirović pak všechny další žáky. Jen hostující Samuel Neduha zůstává plně v titulní roli.

Čarodějův učeň

65 %

Divadlo D21

premiéra 1. listopadu 2019

režie: Peter Chmela

hrají: Stela Chmelová, Hana Mathauserová, Samuel Neduha j.h., Hasan Zahirović

Právě sehranost a načasování všech herců jsou vedle zmíněného zpěvu a hudby ozdobou zdejšího ztvárnění Čarodějova učně. To je po vizuální stránce silně minimalistické – výpravě Agnieszky Páté-Oldak stačí jen rozkládací pódium, řetěz, dva páry plechových kýblů a černé plátno v pozadí.

Trochu diskutabilní je samotné finále, kde tvůrci dávají osud hlavních hrdinů víceméně do rukou publika a jeho schopnosti nedutat. Je to na jednu stranu originální přístup, na tu druhou však vůči mladému a z principu neklidnému divákovi hodně přísný. Je to totiž především vizitka tvůrců, zda se jim školou povinné publikum povedlo dostatečně zaujmout...