Zatímco tuzemská filmová tvorba s příchodem nového tisíciletí pomalu upadá a její význam jen zřídkakdy přesáhne hranice, český videoherní průmysl raketově roste. Bez nejmenšího přehánění by se v budoucnosti mohl stát naším důležitým vývozním artiklem, protože značky jako Mafia, Kingdom Come: Deliverance, ArmA, Samorost nebo třeba Beat Saber jsou známé po celém světě. Cesta k těmto hitům ovšem nebyla jednoduchá.
Za úspěchem Tajemství Oslího ostrova vězí hlavně to, že byla hra česky.
Jakožto součást východního bloku byla naše země dlouhé roky odstřižena od novinek počítačového světa, s důsledky čehož se potýkáme dodnes. Například v tom, že místní hráči stále preferují PC platformu na úkor herních konzolí, které si tu dodnes nesou stigma „zábavy pro hlupáky“. To bylo způsobeno jednak jejich obtížnou dostupností za železnou oponou, jednak tím, že se na ně nedaly tak snadno pirátit hry. Ale i to se dříve nebo později změní, nejlepším důkazem budiž naše anketa o nejlepší hru loňského roku, kde poprvé v naší více než dvacetileté historii zvítězila playstationová exkluzivita.
Navzdory problémům s přístupem k počítačovému hardwaru ale u nás existovala herní scéna ještě před listopadem 1989, pověstné české ručičky si dokázaly poradit i v této (tehdy) okrajové oblasti. Podle blogu s výmluvným názvem Herní archeolog je nejstarší dochovanou československou hrou s potvrzeným datem vydání Velký Nim, vytvořený Jiřím Pobříslem už v roce 1983 pro počítač ZX Spectrum. Jde o počítačovou simulaci známých sirkových hlavolamů. V následujících letech už však bylo rozpětí žánrů prakticky neomezené.
Animace pro Tajemství Oslího ostrova. Obrázek pochází z archivů Jaroslava Koláře.
Bohužel, vzhledem k problematice tehdejší softwarové distribuce, která nebyla oficiálně nijak sledována, se přesný počet u nás vzniklých her nikdy nedozvíme. Řada z nich už je totiž dnes zcela nedohledatelná. Ostatně, jen málokomu by se chtělo ve starých archivech přehrabovat – kvalita tehdejší produkce byla nevalná, o čemž svědčí i názvy některých tehdejších titulů. Z výše zmíněného archivu namátkou vybírám třeba Luxíka na Bíbrštejně, Pomstu Šíleného Ataristy, Zeměpis ČSSR, Vykutálené Kostky nebo Žižkovskou Galérku. Na druhou stranu ve hře Dobrodružství na WC vidím jistý čtenářský potenciál, a až nastane herní sucho, podívám se na ni blíže.
Mnohé „naše“ hry pak nepokrytě parazitovaly na zavedených zahraničních značkách, například James Bond nebo Indiana Jones od nestora českých nerdů Franty Fuky. Většina z nich ovšem vznikala jen pro radost, bez komerčních ambicí a jejich jediným cílem bylo potěšit kamarády. Tehdy stejně neexistovalo, že byste si jen tak mohli přijít do obchodu s počítači, nějakou hru si legálně zakoupit a domů odnést na originálních nosičích.
Změnu přineslo až Tajemství Oslího ostrova z roku 1994, které je minimálně co se PC scény týče vůbec první českou krabicovou hrou.
Jaroslav Kolář je jedním ze dvou autorů Tajemství Oslího ostrova, dnes pracuje na hře s Chuckem Norrisem.
Což je tedy bohužel asi tak to jediné pozitivní, co o ní dnes můžeme napsat. Už ve své době totiž působila jako totální retro a za úspěch vděčí prostě jen tomu, že s hráči komunikovala v mateřském jazyce. Mnoho tehdejších fanoušků vlastně ani nevědělo, že jde o parodii na slavnou adventuru The Secret of Monkey Island od amerických klasiků z LucasArts (mimochodem Monkey Island dostal loni další pokračování a je opět skvělé, viz naše recenze). Z hlavního hrdiny Guybrushe Threepwooda se stal Gajbraš Trípvůd, ze záporáka LeChucka se stal LeGek (tak schválně, kolik dnešních dětí dokáže ocenit narážku na devadesát let starou sovětskou pohádku o Čuku a Gekovi?), místo opic patřil ostrov s pokladem oslíkům.
Dnes bych pro podobně prvoplánovitý „humor“ neměl žádné pochopení a hru roztrhal jako Poldu, tehdy ovšem měli recenzenti pro přístup „je to blbé, ošklivé, ale naše“ veliké pochopení. Třeba časopis Excalibur hru odměnil nadpozemskými 95 procenty! Nepokryté nadržování „domácímu týmu“ je ovšem nutné vnímat v dobovém kontextu. Zatímco na „Opicích“ tehdy pracovali na plný úvazek jedni z nejvtipnějších lidí v historii herního průmyslu, „Oslíci“ vznikali na koleně jakožto volnočasový hec dvou středoškoláků, kteří si jen chtěli dokázat, že něco takového vůbec zvládnou.
Pod vzletně znějícím názvem společnosti Pterodon Software se skrývali jen Jaroslav Kolář a Petr Vlček, kteří se postarali o všechny stránky vývoje, grafikou počínaje, tvorbou zdrojového kódu konče. Sami přitom ani doma neměli počítač a tak celou hru naprogramovali ve škole.
O její vydání se pak postaral Petr Vochozka, známé jméno české herní scény, který o pár let později pomáhal vzniknout týmu Illusion Softworks, autorům nejlepší české hry všech dob (viz náš článek).
Mnoho lidí u nás ani nevědělo, že něco jako Monkey Island existuje, natož že ho Oslí ostrov paroduje.
Mimochodem, spolupráce vznikla poměrně netradičně, když mladí vývojáři na školním výletě do Poličky místo prohlídky barokního morového sloupu zapsaného mezi národní kulturní památky, hrobu Bohuslava Martinů nebo unikátního souboru rondokubistických činžovních domů, kterými je město proslulé, vyhledali panelákové sídliště Dukelská, kde tehdy Vochozka bydlel.
„Když jsem zazvonil, otevřela mi podivná stará paní. Po čtvrthodině čekání se objevil i rozespalý Petr Vochozka. Bohužel jsem toto setkání neplánoval, takže jsem neměl ani disketu s hrou ani žádnou ukázku, stál jsem tam jen s v turistickém oděvu v plné polní,“ vzpomínal na svůj zásadní životní okamžik Jarek Kolář ve starém rozhovoru pro Bonusweb,
Hra tehdy stála 240 Kč a prodalo se jí přes 2 000 kusů, což je z dnešního hlediska úsměvné (pro srovnání Kingdom Come prodal k dnešnímu dni přes 5 milionů kopií), tehdy to ale byl opravdový hit. Dva roky vývoje se tak vyplatily finančně, především ale nasměrovali oba studenty k úspěšným kariérám v herním průmyslu. Vlček dlouhé roky pracoval v zahraničí pro Electronic Arts, Kolář má dnes nové studio InGame a pilně pracuje na novince Crime Boss: Rockay City s Chuckem Norrisem. Ano, s tím Chuckem Norrisem, který umí rozplakat cibuli i uškrtit člověka bezdrátovou myší.
Asi bych na toto téma dokázal vygooglovat i lepší vtipy, ale nejsme tu kvůli mužovi, co je tak drsný, že si přidává i na večeři u Láďi Hrušky (ok, už toho nechám), nýbrž kvůli Tajemství Oslího ostrova.
Další hrou Pterodonů bylo 7 dní a 7 nocí, to pro změnu vykrádalo sérii Leisure Suit Larry.
Na rovinu, ta hra je po všech stránkách mizerná, navíc ještě i ošklivá a brutálně těžká. I sám Kolář se dnes diví tomu, že ji vůbec někdo dobrovolně hrál. Doporučujeme tedy ukojit nostalgické choutky jen pohledem na okolní obrázky a do samotného hraní se nepouštět. I když to dnes je paradoxně velmi jednoduché, protože hru jde snadno dohledat zdarma a spustit i rovnou z okna prohlížeče. Ale ne, vážně to za váš volný čas nestojí, ostatně nejspíš byste u ní velmi rychle zakysnuli.
Oslí ostrov totiž obsahuje naprosto neférové mechaniky, když vás třeba může bez upozornění uvěznit v neřešitelné situaci. Na jiném místě zase hráče nutí patnáctkrát (!) opakovat stejnou akci, než se dostaví kýžený výsledek. Scénář prakticky neexistuje, většina hádanek nedává smysl, humor je mrazivě trapný, pochválit snad mohu jen to, že s návodem celé to martyrium zabere jen pár desítek minut. Grafika v rozlišení 320 × 200 (to je pro srovnání jen o pár pixelů víc, než má dnes profilový avatar v našich diskusních fórech) má jisté „punkové“ kvality, zato ozvučení prakticky neexistuje.
Stejně jako první sex i první česká komerčně prodávaná PC hra ve výsledku za moc nestála. Prošlápla ale cestu všem ostatním, díky nimž dnes zažíváme tolik nezapomenutelných zážitků. V dalších dílech našeho seriálu o českých hrách tak naštěstí budeme moct být daleko pozitivnější.
