RECENZE: Nový Monkey Island je návrat do devadesátek se vším všudy

Dvaatřicet let od vydání prvního dílu legendární série Monkey Islandu vyšlo vymodlené pokračování. Nabízí vše, co měli fanoušci na této značce vždy rádi: vtipné dialogy, zajímavé hádanky i pěknou stylizovanou grafiku. Nabízí se ovšem otázka, jestli talentovaní tvůrci neměli mít trochu vyšší ambice, než jen nabídnout to samé.

Žánru adventur se prorokoval konec již někdy na konci minulého tisíciletí. Jejich pomalá hratelnost, omezená interaktivita a v neposlední řadě i vysoké nároky na hráče nedokázaly konkurovat daleko přístupnějším hrám a tak se nořili stále hlouběji do undergroundu. Ale nic není napořád. Rok 2022 ještě nevstoupil do své závěrečné čtvrtiny a já už píšu třetí recenzi na pokračování klasické značky z devadesátých let.

Ve hře navštívíme spoustu dobře známých lokací.

Syberia vsadila na inovace (viz naše recenze) a určitě ji na konci roku nezapomeneme zmínit v přehledu nejlepších her, oproti tomu Polda 7 (viz naše recenze) zůstal zaseknutý hluboko v minulosti. I přesto si na sebe dokázal vydělat.

Return to Monkey Island má blíže k druhému přístupu, na druhou stranou nelpí na dávno překonaných dogmatech. V jádru je klasickou adventurou, kdy kromě dlouhých rozhovorů jen pobíháte po několika málo obrazovkách, sbíráte věci a snažíte se je smysluplně používat na jiné. Na druhou stranu se vývojáři nebáli zcela zásadně změnit grafický styl (což se u radikálních fandů nesetkalo s pochopením, viz náš článek), uzpůsobit ovládání potřebám gamepadů ani přijít s povedenou interaktivní formou nápovědy, díky níž odpadají tolik frustrující „zákysy.“

Nechybí ani oblíbené „šermířské“ souboje.

Neznamená to ale, že bychom kvůli tomu mohli Return to Monkey Island doporučit úplným nováčkům, příběh totiž přímo navazuje na události prvních dvou dílů.

Vyšly sice už v letech 1990 a 1991, naštěstí jsou k dispozici poměrně povedené remaky (viz naše recenze), bez jejich znalosti vám totiž uteče minimálně polovina všech narážek a vtípků. A že jich je.

Vývojáři vedení otcem série Ronem Gilbertem se s tím totiž vůbec nemazali a tak se hned po krátkém úvodu vracíte do kůže popleteného piráta Guybrushe Threepwooda. Na ikonickém ostrovu Mêlée, pak narazíte na většinu starých známých: nechybí hrdinova manželka Elaine, poloslepý prodavač map Wally, excentrický obchodníček Stan S. Stanman a samozřejmě ani hlavní záporák série LeChuck. To samé platí i o kulisách, kde samozřejmě nesmí vedle samotného Opičího ostrova (jeho předlohou je mimochodem skutečný ostrov) chybět ani proslulý Scumm bar nebo zábavný karneval.

Grafika je svérázná, ale hodně povedená.

Na začátku hry sice najdete shrnutí předchozích událostí, ale to je v podstatě k ničemu. Košaté dialogy totiž připomínají sraz abiturientů po třiceti letech, kdy se po většinu času jen vzpomíná na společná dobrodružství a člověk, co je nezažil, se nemá čeho chytnout. Co hůř, atmosféra sice zůstává po celých cca 10 hodin nekonfliktní a pohodová, spousta vtipů už ovšem z dnešního pohledu působí poněkud infantilně, takže rozhodne nečekejte, že byste se hry nějak extra zasmáli.

Bohužel věčné vzpomínání je i podstatnou složkou hratelnosti, takže tu budeme dělat stejné věci, jako dříve. Dojde na souboje v urážkách, hledání pokladu podle mapy nebo vysvobozování vězňů. Ano, většinou jsou činnosti okořeněny nějakým drobným zvratem, takže namísto soutěže v plivání se tu třeba krká, celkově však lze říct, že se hra nedokáže stát na vlastních nohou a musí se často opřít o své předchůdce.

Když se na začátku objevilo známé logo podkreslené moderní verzí titulní písně, poskočilo mi srdce radostí, při opakované narážce na starou videoherní klasiku Loom nebo tříhlavou opici už jsem se přistihl při myšlenkách, kde je hranice mezi poctou originálu a vykrádání sama sebe.

Co by to bylo za Moneky Island bez ikonického Scumm baru.

Abychom se ovšem vrátili na pozitivní vlnu, to nejdůležitější, tedy řešení samotných hádanek je po většinu času skvělé a nápadité. Na začátku si dokonce můžete zvolit ze dvou obtížností, ani ta těžší ale není nijak komplikovaná. Počet obrazovek, po kterých se můžete v pohybovat, je poměrně omezený a je zde tlačítko pro označení všech aktivních předmětů, když je nejhůře, můžete si nechat v několika úrovních napovědět. Za sebe mohu říct, že to není potřeba, protože je hra výrazně jednodušší než dříve.

Zajímavým zpestřením opakovaného pobíhání po stále stejných pozadích je systém tzv. trivia karet. Můžete totiž sbírat náhodně se objevující lístky se zajímavostmi z historie série, a pak na ně hledat odpověď. Pokud odpovíte špatně, kartička zmizí a vy se budete muset počkat až se zase někde objeví. Je to vlastně k ničemu, ale pro fanoušky značky jde o zajímavé zpestření.

Hrál jsem mimořádně na Nintendu Switch a i když to může vypadat jako svatokrádež, analogovými páčkami se mi hra ovládala příjemněji než klasickým point and click způsobem. Inventář je snadno dostupný, v dialozích je stejně potřeba postupně proklikat všechny možnosti a díky možnosti běhání je cestování mezi lokacemi dílem okamžiku.

Celkově jsem z Return to Monkey Island poněkud rozpolcený. Pokud jste zažili zlatou éru adventur a na Opičí ostrov dodnes s láskou vzpomínáte, pak není co řešit. Dostanete prostě další porci toho samého, jen v trochu přístupnější formě. Pokud toužíte po nových zážitcích a na nostalgické vzpomínání vám stačí občas si prolistovat staré časopisy, koupi bych si pořádně rozmyslel. Možná vám totiž dojde, že hry dříve nebyly lepší, jen jsme si je prostě jen uměli lépe užít. No a pokud jste tehdejší dobu vůbec nezažili a jen máte chuť na nějakou adventuru, sáhněte raději po letošní Syberii, která nabízí víc než jen cestu do pravěku.