Banánové republiky se říká zemím s nízkou životní úrovní, zaostalým hospodářstvím, nepříliš transparentní politikou a spoustou banánových plantáží. Česká republika je občas také nazývaná banánovou, a to prosím banány, pokud vím, vůbec neexportujeme. V našem případě ta nálepka ale spíš bude důsledkem sklonů některých politiků k vulgaritě, alkoholismu nebo korupci, a vůbec celé řady dalších věcí, které tu nefungují tak jak mají. Jaké to je, vládnout takové banánové zemičce, se nám pokouší přiblížit ve svém novém titulu Tropico PopTop Software, firma, která se proslavila před třemi roky výborným Railroad Tycoonem II.
Přenesme se nyní do slunného Karibiku na jeden z mnoha anonymních ostrůvků. Zoom. Jeden nebo dva kopce, trocha pralesů, nějaké ty potenciální zásoby zlata nebo bauxitu a spousta vody kolem. Zoom. Vesnice na pobřeží, pár políček s kukuřicí a palác, který tu stojí zřejmě už od doby Hernanda Cortéze. Zoom. Stůl s načatou lahví Bacardi, krabice doutníků, starý gramofon na kliku vyhrávající rytmickou salsu (ne, opravdu nemyslím omáčku ke špagetám) a… zaostřit, ještě trochu zaostřit… podívejme se, El Presidenté. Gratuluji, právě pozorujete mne v mé nové roli.
Před tím, než se ale zhostím své úlohy vyplundrovat místní přírodní bohatství, zdecimovat důvěřivé domorodce a pekelně na tom vydělat (to v tom drsnějším případě), nebo citlivě vyplundrovat místní přírodní bohatství, citlivě zdecimovat důvěřivé domorodce a stejně pekelně na tom vydělat (to je pochopitelně ten pozitivnější přístup), je nutné si ujasnit jednu věc. El Presidenté je člověk, a jako takový má své přednosti i své chyby. Autoři nám milostivě hned na začátku dávají vybrat, a tak si můžu zvolit, že má personifikace bude například dříč (inspirující obyvatelstvo, které pak také maká o nějakých pár procent lépe), k moci jsem se dostal regulérními volbami (což pozitivně ovlivní vztahy s většinou obyvatelstva) a mezi mé špatné vlastnosti patří alkoholismus (bonus na vztahy s Ruskem :o)) a honění každé sukně, kterou uvidím (snižující oblíbenost u ženské části populace a věřících).
Píše se rok 1950 a mám před sebou (v tom lepším případě) několik desetiletí na experimentování s tím, co snese místní ekonomika a koneckonců i obyvatelstvo. V první řadě, i když si místní burani myslí, že kukuřice je něco úžasného, je potřeba jim vysvětlit, že třeba taková papája nebo banány nejen lépe chutnají, ale hlavně se dobře prodávají a je z nich solidní zisk. Na určení políček, kde se budou pěstovat nové potraviny, mám k dispozici sadu nástrojů, které mi okamžitě zobrazí vhodnost té které lokality pomocí barevné škály. Stejné
nástroje půjdou později použít i pro řadu dalších věcí, od určování stupně kriminality, elektrifikace až po výběr nejvhodnějšího místa pro umístění luxusního hotelu nebo zlatého dolu. Ale nepředbíhejme.
Kolem paláce se tísní neladný shluk chatrčí a kazí mi estetický dojem z okolí. Zbourat je by bylo sice řešení, ale mohlo by to být také jedno z mých posledních rozhodnutí. Raději postavím panelák a budu doufat, že prachy, které do toho teď vrazím, později vyždímám na nájmu. Borci v montérkách z místní stavební firmy se okamžitě vrhli do práce a neuběhl pomalu ani rok a barák stojí. Škoda jen, že mezitím mě stihla navštívit delegace komunistů a řve na mě, že se o lidi vůbec nestarám a nepostavím nějaké to bydlení. A hned za ní deputace věřících, že jim tu jaksi chybí kostel, následovaná deputací intelektuálů, kteří vyjádřili přesvědčení, že se jedná o pouhé opomenutí, když ještě nestavím školu. Když už to vypadalo, že bude chvíle klidu, kterou jsem chtěl strávit kontrolou zásob rumu, do dveří se vecpali kapitalisté znepokojení mým nezájmem o zisk (heh, kdyby jenom věděli) a trvali na stavbě továrny na konzervy, a v závěsu za nimi militaristé vyhrožující pučem, pokud nepostavím zbrojnici.
Dobrá, dobrá, dobrá… během dalších deseti let stojí nejen škola a kostel, ale také nemocnice, banka a pár dalších paneláků. Exportujeme nezanedbatelné množství banánů a sardinek, staví se konzervárna a účet ve Švýcarsku se začíná plnit. Teď už by mohli být všichni spokojeni a můžu jít konečně zkontrolovat ten rum… cože? COŽE? Svobodné volby? El Presidenté, lidi by si přáli příští rok svobodné volby. Tak to teda ne, milánci, byl bych špatných diktátor, kdybych volby alespoň nezfalšoval…
Když tak zpětně probírám průběh mého prvního odehrávání Tropica, musím uznat, že jsem si až do zfalšování voleb vedl docela solidně. Ale kdo mohl tušit, že to milí domorodci prokouknou, založí juntu a nekompromisně rozstřílí palác nacimprcampr. Holt, není každý den posvícení a můžu vás ubezpečit, že už jsem si to do budoucna nikdy nedovolil.
Jak jste se už asi dovtípili, Tropico je klasická budovatelská strategie ala Cleopatra nebo SimCity, s řadou zajímavých nápadů a propracovaným politickým systémem. Hra obsahuje několik předdefinovaných a obtížných misí, ale hlavní síla spočívá především v náhodných misích, kdy si sami můžete zvolit celou řadu parametrů od velikosti a zalesnění ostrova, počtu obyvatel a obtížnosti ekonomického a politického systému, až po délku vaší vlády a její cíl.
V kombinaci s volbou charakteristiky prezidenta to zaručuje více než dostatečnou variabilitu pro další a další odehrávání a zkoušení nových přístupů.
Samotná ekonomika funguje poměrně klasicky – postavíte nějaké to bydlení, povolíte imigraci a vytváříte pracovní místa. Nejdřív vyděláváte pouze na zemědělství, lesnictví a rybolovu, případně na exportu vyprodukovaných surovin, později i na průmyslu – výrobě rumu z cukrové třtiny, vakuované kávě, sardinkách nebo bižuterii – a turistice. Do hry velmi rychle vstupuje i další aspekt, vzdělanost, protože na řadu míst budete potřebovat i někoho jiného než analfabetického sedláka. Ovlivňovat můžete nejen jak a kolik peněz lidé vydělají, ale i způsob, jakým a kde je utratí. Brzy zjistíte, že spokojenost obyvatelstva závisí výrazně na přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a duchovní útěše, ale také na přístupu k hospodám, barům, nočním klubům nebo kasinům. Platy určují, jaké bydlení si každý může dovolit, a jakým způsobem tráví svůj volný čas. Důležitá je i kvalita jednotlivých zařízení, lidé budou spokojenější po návštěvě katedrály více, než když prospí modlitbu v obyčejném kostele. U většiny budov je možné stavět různé upgrady zvyšující kvalitu nebo produkci, i když většinou na úkor nákladů a údržby.
Obyvatelstvo není klasický dav známý ze starších strategií. Každý má své názory na dění kolem sebe, žebříček preferencí, co se uspokojování potřeb týče, a vůbec – stárnou a vedou normální život. V mládí studují (pokud mají kde), hledají si partnera a práci, zakládají rodiny, postupují po společenském žebříčku a svou spokojenost či nespokojenost s vašim konáním vyjadřují ve volbách. U každého z nich si můžete kdykoliv prohlédnout jeho aktuální pocity (mimochodem, pobavilo mě, když jsem zjistil, že se můžete podívat, co si myslí i krávy a kozy :o)), zdraví, vzdělanost, zkušenosti nebo spokojenost.
Zajímavou a neméně důležitou částí hry je také politika. Budete muset bojovat o přízeň jednotlivých frakcí, plnit jejich požadavky a snažit se jim všemožně vyhovět. Každá z frakcí má totiž určitý počet příznivců, jejichž hlas můžete, ale také nemusíte získat v pravidelných volbách. Samozřejmě, kapitalisté budou chtít něco jiného než komunisté a věřící budou mít na řadu věcí přesně opačný názor než intelektuálové. Často si budete připadat jako onen pověstný žongléř, snažící se udržet ve vzduchu sadu porcovacích nožů a několik hořících pochodní. Pro plošné a okamžité upravování názorů máte k dispozici sadu ediktů, ale opět platí, že se nikdy nezavděčíte všem. Pozvete papeže a intelektuálové vás budou pokládat za zapšklého pámbíčkáře. Zavedete stanné právo, za což vás budou milovat militaristé, ale
zbytek obyvatelstva začne kout pikle.
A aby to nebylo tak jednoduché, zabývat se budete i diplomacií ve vztazích ke dvěma mocnostem – Americe a Rusku. Preferováním Rusů si vylepšíte skóre s komunisty a militaristy, v opačném případě potěšíte kapitalisty a podpoříte turismus. Při dobrých vztazích můžete očekávat i hospodářskou podporu a v konečné fázi, při uzavření aliance, si u vás vybuduje jedna strana vojenskou základnu.
Pro všechny fanoušky statistik je přichystán velice podrobný almanach, ve kterém najdete důležité demografické a ekonomické ukazatele, výnosy jednotlivých částí průmyslu, turismu nebo zemědělství, spokojenost obyvatelstva, vztahy politických frakcí, ale také třeba detailní seznamy všech lidí.
Technické zpracování je jedním slovem báječné. Grafika je roztomilá a přitom velmi přehledná. Máte možnost vyzoomovat tak, abyste viděli celý ostrov, nebo naopak maximálně, kde jsou vidět všechny detaily včetně oblečení vašich obyvatel a květin v oknech. Hudební soundtrack se opravdu povedl, a myslím, že si tyhle vlezlé latinskoamerické melodie budete
pobrukovat i v práci (podobně jako já). Zvuky jsou klasika, a potěší i občasné komentáře vašeho poradce pronášené s legračním španělským přízvukem.
Výhrady k celé hře mám všehovšudy dvě. Ta první je technického charakteru – při posouvání po mapě se mi hra často cukala, a to přesto že mám poměrně nadupanou konfiguraci a kvalitní 3D kartu. Druhá se týká herního systému. Sice máte řadu možností jak kontrolovat obyvatelstvo a nutit ho dělat to, co si přejete, ale co je to platné, když si vaši človíčci usmyslí, že budou do práce chodit přes celý ostrov, ačkoliv mají nový prázdný apartmánový komplex hned vedle svojí továrny, a než tam dojdou, jsou tak unavení, že se hned vrátí domů se vyspat. Když je ze současného domova vyhodíte (ano, i to jde, i když je pěkný opruz kontrolovat takhle každého), nenapadne je nic lepšího, než se nastěhovat do sousedního baráku, opět na té samé straně ostrova. Uvítal bych možnost rozdělení ostrova na menší správní celky, podobně jak je to možné (a nutné) dělat v již zmíněné Cleopatře.
Kolem a kolem, Tropico je velmi solidní budovatelská strategie, která mě a věřím že i dalším nadšencům pro piplací budovatelské strategie ukrátí čas do vyjití Zeusu nebo třeba SimZoo.
| Tropico | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
