RECENZE:Tolkienův svět utopený v krvi. Shadow of War hraje na jistotu

Pokračování výborné řežby na motivy Tolkienova Pána prstenů se drží při zdi a příliš změn nepřineslo. To však neznamená, že by nebylo zábavnou hrou.

Odklad o dva měsíce, oznámení nepopulárních mikrotransakcí, ohýbání kultovní Tolkienovy předlohy hip hopem a sexy kráskami. O Shadow of War jsme poslední dobou nepřinášeli zrovna pozitivní zprávy. 

Shadow of War nabízí i napodruhé to samé, vylepšení jsou spíše kosmetická.

Jako by už nestačilo to, že v tom dělají vývojáři ze společnosti Monolith chaos a hru nepojmenovali prostě Shadow of Mordor 2. 

Po zhruba dvou desítkách hodin strávených ve hře však už chápu proč. Na to, aby šlo o regulérní druhý díl, je totiž změn příliš málo. Shadow of War je úplně stejnou hrou jako Shadow of Mordor, se všemi klady zápory, co k tomu patří a kdo jej hrál, může si ušetřit čas čtením této recenze. 

Jasně, máme tu nový příběh a pár drobných vylepšení, ale v jádru je to pořád to samé. Což není samozřejmě úplně na škodu. Pokud hledáte ryzí akci, v níž nejde o nic jiného než o brutální masakrování nekonečných davů nepřátel, nemůžete si vybrat lépe.

Souboje jsou ve hře tou hlavní náplní.

Navzdory tomu, že se „Shadows“ pokouší i o jistý přesah a používají mechanismy ze stealth her, skákaček či RPG, samotný boj hraje prim. 

Z tohoto hlediska je zajímavé, že si při něm vlastně vystačíte s jediným tlačítkem pro útok. Jedno další pak slouží k blokování a jedno k uskakování, nic víc už není potřeba. Pokud jste hráli nějakého novodobého Batmana, máte celkem slušnou představu o tom, jak to vypadá.

Nepřátel je vždy obrovská přesila.

To, že se nemusíte učit žádná složitá komba, však neznamená, že jsou souboje snadné. Nepřátel je neustále obrovská přesila, především je tu však slavný Nemesis systém, který je tím největším tahákem hry. Od minula se dočkal jen lehkého vylepšení, ale proč měnit něco tak originálního a navíc funkčního, že? 

Zjednodušeně jde o to, že každý skřet má individuální osobnost, jméno, vzhled i specifické vlastnosti. V herním světě se pak chová zcela autonomně a nezávisle. Řadových nepřátel je prakticky nekonečno a padají po desítkách, pokud se jim však podaří přežít delší dobu, stanou se z nich velice nebezpeční protivníci.

Skřeti v rámci Nemesis interagují nejen ve vztahu k hráči, ale i sami mezi sebou. Uzavírají aliance, jdou si navzájem po krku a snaží se v hierarchii skřetí armády posunout co nejvýše. Ti úspěšní dále posilují a učí se nové schopnosti, ti neúspěšní zemřou a jsou nahrazeni novými dravými tvářemi. 

Systém Nemesis v praxi. Každý z nepřátelských kapitánů má své vlastnosti a vztahy se svými kolegy.

Celý systém je pak postaven na tom, že hráčova postava nemůže definitivně zemřít. Pokud ji v boji některý ze skřetů zabije, pouze se posune herní čas o něco dopředu. Váš přemožitel díky tomu posílí a stane se ještě nebezpečnějším protivníkem, než byl dosud.

 K některým skřetům si časem vybudujete osobní vztah, zvláštní směsici strachu a nenávisti. Porazit parchanta, který mě šikanoval od samotného začátku hry, mi přineslo mnohem větší uspokojení než likvidace jakéhokoli jiného předpřipraveného bosse.

Situaci ještě dále komplikuje možnost vnutit poraženým skřetím velitelům svoji vůli, takže se z nich stanou spojenci. Můžete jim poté zadávat individuální úkoly, udělat si z nich bodyguardy, nebo je nechat zápasit v aréně. Po pár hodinách hry máte na bojišti tak složitě provázanou síť vztahů, že scénáristé Ordinace v růžové zahradě mohou jen blednout závistí.

Kéž by šly tyto představovačky přeskočit.

Oproti minulému dílu mají teď skřetové daleko větší variabilitu vlastností, pozitivních i negativních. Díky nim je každý souboj unikát a je potřeba se na něj individuálně připravit. Občas však náhoda zaúřaduje proti vám a vygeneruje prakticky nezasažitelné monstrum, na něž neplatí žádný z konvenčních bojových prostředků. Zatímco naposledy byla hra zhruba od poloviny příběhu až trapně jednoduchá, tady jsem musel nejtěžší obtížnost opustit už v druhém aktu. To však není výtka, ba naopak.

Nejlepší novinkou jsou pak souboje o pevnosti, kdy se na bojišti střetávají armády desítek bojovníků najednou. Nejprve si však musíte vlastní armádu sestavit, což obnáší řadu soubojů s bossy za sebou. V těchto chvílích hra definitivně rezignuje na vyprávění příběhu a stává se jen dalším „grindem“ v otevřeném světě.

Shadow of War bohužel nedokáže příběhové licence na Pána prstenů příliš využít.

Ono to tedy ve výsledku tolik nevadí, protože příběh je tu stejně jen do počtu. Banální pokračování už minule banální zápletky se sice hemží samými temnými průpovídkami, ale ve skutečnosti je to klasické „zabij všechny a na konci je boss“. Na hru s licencí Pána prstenů mi to přijde opravdu málo. 

Takhle „Shadows“ působí jako klasické no name fantasy se všemi nebetyčnými klišé, které tento žánr má. Hlavní hrdina Talion sice v sobě nosí duši elfského kováře Celebrimbora, který kdysi vykoval Prsteny moci, avšak z této rozpolcenosti osobnosti scénáristé nedokážou příliš těžit.

Pojďme proto raději k pozitivním stránkám. Na každé z pěti samostatných map, které nahradily veliký otevřený svět z minulého dílu, jde najít na spousty různorodých úkolů. Budete hledat ztracené artefakty, skládat básně z elfských slov, ničit nepřátelské totemy a samozřejmě i šplhat po věžích. Co by to bylo za hru v otevřeném světě, kdyby nás autoři nenutili lézt po rozhlednách, že? 

Po vzoru Diabla jde všechno vybavení ještě dále vylepšovat.

Kromě toho jsou tu i speciální výzvy, za jejichž plnění jste obodováni. Ať už jde o zabíjení nepřátel na čas, střílení z luku nebo třeba závody v sedlech divokých zvířat, vždycky je to příjemné osvěžení. Za nasbírané zkušenosti poté svoji postavu vylepšujete v několika různých oblastech, a tak se stáváte stále efektivnější mašinou na zabíjení. 

Aby nebylo těch RPG prvků málo, vylepšovat budete i výbavu. Každou chvíli z někoho vypadne nový meč, zbroj či třeba luk, který je zase o něco lepší než ten stávající. Předměty mají několik úrovní vzácnosti a po vzoru Diabla jdou ještě dále vylepšovat speciálními drahokamy.

Možnost osedlat si různé bestie je jednou z nejzábavnějších vlastností hry. Tentokrát se i proletíte na drakovi.

Jenže s touto vlastností se pojí i jedna kontroverzní novinka, kvůli které má hra aktuálně na Metacriticu od uživatelů hodnocení jen 33 %. Ano, mluvím o těch proklatých mikrotransakcích. 

Zjednodušeně řečeno si můžete za skutečné peníze kupovat herní měnu, a tu pak dále směňovat za různé dočasné výhody. Zdůraznil bych ono slovo „můžete“, protože vás do toho nikdo nenutí. Mirian jde získat i jinými způsoby, stejně jako všechny předměty a vylepšení, které si za něj kupujete. Obsah lootboxů je náhodný a neobsahují přitom nic, co byste nemohli získat i běžným hraním.

Nenechte si mikrotransakcemi pokazit zážitek ze hry. Opravdu to jde i bez nich.

Přestože jsem musel v průběhu hry snížit obtížnost z nejtěžší na prostřední, neměl jsem pocit, že by mi případný nákup vylepšení jakkoli pomohl. To, že vydavatel cpe do ryze singleplayerové hry mikrotransakce, se mi také nelíbí, ale body za to strhávat nebudu. 

Protože kromě otravné položky v menu mě nic nenutí tento systém využívat a kdo má zbytečných 100 dolarů, za které si může koupit 12000 virtuálních zlaťáků, ať si to pro mě za mě klidně dělá. Vzhledem k jednoznačně odmítavé reakci veřejnosti se nebojím, že by se z toho stal nový trend a pokud vás hra sama o sobě láká, určitě se tím nenechte znepokojit.

Po grafické stránce to není žádná sláva. Sám Talion pak také příliš charismatu nepobral.

Daleko více mi vadí jiné věci. Že jsou nepřátelé prakticky slepí a hluší, takže je nenápadně můžete likvidovat bez většího rizika, je vlastně jedním ze stavebních kamenů hratelnosti. Horší je to s dokola se opakujícím vzorcem, který se mi okoukal už na konci minulého dílu. Je to pořád dokola: zjistit si informace o nepřátelském veliteli, vylákat ho ze skrýše a zneškodnit. Shadow of War je skvělá řežba na odreagování, není to však hra, kterou byste chtěli hrát dlouhou dobu v kuse.

Stereotyp se prostě chtě nechtě dostaví a nic na tom nemění fakt, že je každý z nepřátel trochu jiný. Když k tomu připočtu béčkový scénář a jen průměrnou grafiku, tak myslím, že napodruhé už Talionovo dobrodružství platinovat nebudu. To však nic nemění na tom, že jsem si těch cca dvacet hodin v jeho přítomnosti skvěle užil.