Rome: Total War – radost z boje

Od hry Rome: Total War se čekalo hodně. A hodně toho taky splnila. Výborná grafika, obrovská propracovanost, historický šmrnc, ale hlavně vysoko postavená hratelnost ústí do jedné z nejlepších strategických her vůbec. Více v podrobné recenzi.

Strategická série Total War se dočkala už třetího dílu. Ale až teprve tento dosáhnul určitého stupně – říkejme mu dokonale hratelnostní prvek – který čerpá jak ze 3D zpracování, nové správy vojevůdců i prostředí, v němž se Rome: Total War odehrává. Rome jinak žije na původním skloubení tahového budování říše s realtimovými boji. Jen je to celé zábavnější, propracovanější a chytlavější.

Tři rodiny, jeden Řím
Hra začíná rokem 270 před naším letopočtem. Už dříve bylo oznámeno, že se vše bude točit kolem Římanů. A opravdu – hráč vybírá ze tří tamních rodin; každá má se svou polohou v rámci Apeninského poloostrova jiné predispozice. Především jde o vztah k ostatním národům, zatímco Julii se musí utkat s Galy na severu, Scipii sousedí s Kartaginci. Úkol je tak či tak stejný. V krátké kampani udržet patnáct provincií a dobýt jeden předem určený národ, v kampani dlouhé získat provincií padesát a ovládnout Řím. Tažení může trvat až několik set tahů, každý představuje šest měsíců, za které se vymění roční období a sníh vystřídá zelené pláně.

“Rome žije na původním skloubení tahového budování říše s realtimovými boji. Jen je to celé zábavnější, propracovanější a chytlavější.“

Řím, lépe řečeno senát, který jej reprezentuje, je novinkou. Neboli také nehratelnou stranou, jež hlídá ostatní tři rodiny a často jim určuje, co mají dělat: do deseti tahů udělat blokádu toho a toho přístavu, dobýt to a to město... Odměnou bývá materiální pomoc, ale hlavně postupně rostoucí přízeň a podpora v senátu. Jakmile počet přívrženců dosáhne určité úrovně (což ale zas až tak rychle není) a hráč připraví pompézní armádu zásobenou produkcí aspoň padesáti měst, je čas na převrat. Pokud se povede, hlavní kampaň končí. Tím se zároveň odemknou ostatní národy (Galové, Germáni, Řekové, Makedonci, Egypťané atd.) a může se hrát znova, třebas za Peršany.

Rome zpracovává přibližně (ale opravdu přibližně) území z původního Medievalu. Severně je mapa ohraničena Britskými ostrovy, jižně Líbií, na západě Španělskem a na východě Babylónií. Celé území čítá nějakých sedmdesát provincí, každá s jedním městem, jakýmsi správním centrem dané oblasti. Na některých místech stojí i známé památky, ať už to je Rhodský kolos, maják v Alexandrii nebo pyramidy.

Váleční sloni

Jako první začali slony využívat Indové, později Peršané a nakonec Kartaginci a jejich nejslavnější vojevůdce Hannibal. Slon obvykle stával v prvních řadách, aby zalekl nepřítele a rozprášil jej před samotným střetem. Pyrrha však napadlo, že by je mohl nasazovat do křídelních útoků, a útočit s nimi z boku. A slavil s tím úspěchy. Samotný slon na sobě neměl žádnou věž (byť je tak často vyobrazován) a nosil pouze „řidiče“ a maximálně jednoho dalšího vojáka, nejčastěji lučištníka. Proti slonům se nešlo jinak bránit, výjimkou byla prasata, figurující i ve hře, která uměla slony svým křikem polekat. V Rome je slon tou nejdražší jednotkou vůbec a dá se cvičit ve třech různých variantách.

Ruku v ruce s tím jde rozvrstvení měst, které kopíruje tehdejší význam jednotlivých sídel. Ve hře tedy najdeme třeba židovský přístav Sidon, hrdou Spartu, ale i „české“ Lovosice.

Správci a města
Velkou novinkou je přítomnost rodinných generálů-správců. V Medievalu byl královský strom potomků a vdávání princezen takovým bonusem, jenže docela zmateným. Rome na to jde jinak. Od krále a jeho manželky se během hry rozrůstá obrovský strom dalších a dalších potomků. Tu a tam je možné někoho přiženit za jednu ze svých dcer, občas někdo umře předčasně a nestihne ani mít děti, někdo naopak slouží až do devadesátky. Rodina prostě žije. Praktické využití mají samozřejmě jen muži: buď jako velitelé v bitvách nebo jako správci měst. O vhodnosti rozhodují tři RPG atributy a dalších zhruba třicet různých vlastností, které osoby získávají v průběhu kampaně. Důležitý je fakt, že tito lidé jsou smrtelní, umírají a své zkušenosti si berou do hrobu.

V případě, že jeden z rodinných příslušníků vede nějaké město, vše funguje bez problémů. Pokud ale městu nikdo nevládne, jeho obyvatele mají tendenci se bouřit, nejsou šťastni a občas rádi podniknou menší povstání. Správa měst ostatně značně přituhla – hráč musí hlídat nárůst obyvatel, jejich zdraví, spokojenost, ale i proud financí a obchod. Například ona spokojenost se dá vylepšovat stavbou a konáním gladiátorských zápasů nebo koňských závodů. To ale samozřejmě něco stojí. Další peníze polyká armáda, něco je potřeba investovat i do zdraví lidu (kanalizace, lázně), jinak hrozí epidemie, jež má ve velkých městech katastrofální důsledky. Při překročení určitého počtu obyvatel je vždy možné některé budovy vylepšit a dostat se tak k novým typům jednotek, vyšším příjmům nebo větší bezpečnosti. Aby toho na hráče nebylo moc, může své provincie svěřit automatickému správci, jehož nastavení (jestli má i cvičit jednotky, stavět budovy atd.) je plně volitelné, a tedy i opravdu užitečné.

“Správa měst značně přituhla – hráč musí hlídat nárůst obyvatel, jejich zdraví, spokojenost, ale i proud financí a obchod.“

Více strategie v tahové části
3D zobrazení, o němž se dost mluvilo, přineslo kromě hezčích bojů taky změnu hlavní mapy v tahové části. Provincie totiž už nefungují jako jednotlivá políčka (dříve to byla co provincie, to jedno políčko a jeden tah jednotky). Mapa je souvislý kus země s řekami, horami, lesy a dalšími přírodními útvary. Vojáci se tedy nehýbou po políčkách, ale vždy v rámci své rychlosti, svého dosahu. Cesty jej zvyšují, bažiny a další těžký terén naopak snižují. Tím Rome tlačí tahovou část k daleko větší porci strategičnosti. Je libo zablokovat Pyreneje a postavit zde na jedinou komunikaci se zbytkem Evropy svou hlídku? Klidně! A má to další rozměr – například severovýchod tvoří plošně velmi rozlehlé provincie. Takže taková výprava za tamější kořistí zabere klidně i třicet tahů. A to je už panečku výzva...

Tahová část zahrnuje nejen to. Nechybí nasazování vrahů na podřezávání generálských krků, důležitou součástí hry jsou také diplomatická jednotní. Ta konečně (!) mají svoji hlavu, ba i patu – nabídnout a požadovat jde skoro cokoli (alianci, obchodí práva, region, město, úplatek atd.), vynikající je možnost „plaťte daň za mír, jinak zaútočíme“, která hru obohacuje o další přístup: kdo chce – a opravdu to jde – vyjedná a dohodne si celou řadu věcí přes diplomaty. A nemusí při tom vojensky ani hnout prstem.

Aby informací nebylo najednou moc, hra s každým tahem připravuje písemný souhrn toho nejdůležitějšího – především jde o finanční zprávu, události v rodině (smrt, svatby) a stavbu/vycvičení nových budov/jednotek. Vše je krásně přehledné, člověk jen klikne a vidí, že tam a tam čeká nová jízda – klikne podruhé a obraz se mu přesune přímo na ni. Tahová část je po stránce nápaditosti a chytlavosti takřka bezchybná – snad jen, že by nebyl od věci nějaký přehledný seznam či statistický souhrn s údaji o počtu jednotlivých vojsk a typu městské zástavby. Když má totiž hráč pod svou patronací třebas čtyřicet provincií, je v tom zmatek.

Kterak uchvátit moc v Římě

1. Samotný Řím je pořádná pevnost. Vysoké hradby jsou pro normální jednotky nepřekonatelné a beranidla toho na kamenných zdech moc nezmůžou. Žebříky nic neřeší, obránců je tolik, že odrazí jakýkoli útok. A navíc jim pomáhají silné hradní věže...
2. Naštěstí s sebou máme „menší“ skupinku artilerie. Té nejsilnější ve hře. Stačí dobře zamířit, počkat minutku dvě...
3. A je po věžích i po jednom z dílů hradeb. Římané tak mají ve své obraně pořádnou díru. Jde se na zteč!

Dobývání měst a boje
Realtimovou, neboli bojovou část „poznamenal“ vstup do 3D zobrazení. Kromě hezčích modelů vojáků nebo fešně vyvedených slonů má toto všechno důležitější vlastnost. Boje o každé město – pokud se útočník nerozhodne jej vyhladovět a k bitvě vůbec nedojde – se strhávají v šarvátku o jeho centrum. Pokud se útočníkovi podaří prorazit brány a obsadit srdce města, je vítězem. Obránce naopak musí své centrum uhlídat a držet si nepřítele od těla. Při samotném obléhání může útočník využít tahů, kdy čeká, a postavit s pomocí vojáků beranidlo či další techniku. Žebříky nebo obléhací věže tedy nejsou vázány na rekrutováni ve městech, ale dají se postavit obyčejnými jednotkami při útoku na město. Pokud obránce chrání pouze dřevěná palisáda, stačí beranidlo. Horší už je kamenná zástavba s obranými strukturami, kdy je potřeba vylézt po žebřících nebo investovat těžké peníze, postavit katapulty a zkusit to hrubou silou. Na rozdíl od Medievalu vypadají města opravdu jako města, takový Řím s pětadvaceti tisíci obyvateli působí opravdu impresivně a dobýt jej při převratu v říši je jeden z nej zážitků, který se dá u strategické hry zažít.

“ Řím s pětadvaceti tisíci obyvateli působí opravdu impresivně a dobýt jej při převratu v říši je jeden z nej zážitků, který se dá u strategické hry zažít.“

Pretoriáni

Pretoriáni byli elitou římské armády. Jako první je zřídil Octavianus (což je ve hře uvedeno špatně) a měli mu sloužit jako garda chránící jej i rodinu. Později se působnost pretoriánů rozrostla na hlídkování v Římě, až je nakonec Tiberius poprvé použil v boji mimo Řím. Počet pretoriánů se postupně ustálil na deseti kohortách, každá měla pět set mužů v šesti centuriích po zhruba osmdesáti vojácích (což je ve hře naopak uvedeno dobře). To, že pretoriáni byli elitními a také nejsilnějšími jednotkami v římské armádě, dokazuje i to, že se často sami chopili moci a stáli u zrodu mnoha převratů.

Boje na volných krajinných prostranstvích se vesměs nijak nezměnily. Snad se jen trošku, ale opravdu jen trošku zdůraznil vliv terénu na vlastnosti jednotek. Jinak platí tytéž postupy a zákonitosti. Paleta jednotek odpovídá tomu, co by asi každý čekal. Římané postupem času dostanou do výbavy pretoriány, schopné zformoval slavnou želvu, užiteční jsou třeba i gladiátoři nebo jednotky psů, kteří drtí morálku nepřítele. Celkově jsou římské pluky dost variabilní, většina vojáků je také schopna útočit na dálku, čímž znásobuje možnosti svého použití. U ostatních národů se vsázelo na historickou líbivost, nebude proto žádné překvapení, že nejsilnějšími řeckými vojáky jsou hoplité ze Sparty. Kartaginci zase nasazují slony, Germáni disponují jednotkami s množstvím bonusů v boji v terénu a třeba Arméni mají velmi silnou kavalerii.

Komu nebudou stačit boje v kampani, může si vytvořit bitvu vlastní nebo si zahrát nějakou historickou. Bohužel, na rozdíl od Mediavalu nejsou bitvy zpracovány jako tažení. Navíc se točí jen kolem Říma. Doufejme, že se na tomto zapracuje v datadisku, třeba se i dočkáme Řecko-perských válek. Každopádně, to je jedna z věcí, na níž jde vidět, že se trošičku spěchalo. Podobně úsporná hra je i v kampaních za ostatní národy, kde se vlastně jen mění výchozí pozice a typy vojáků, s nimiž člověk válčí. Budovy, jejich funkce, technologický strom a další prvky jsou pro všechny národy identické. Nutno dodat, že pokud si už autoři dávali záležet na věrohodnosti, neměli například barbarské kmeny vůbec organizovat do klasických městských zástaveb a mohli nějak zohlednit ten fakt, že většina tehdejších kmenových svazů nikdy nebyla delší dobu na jednom místě a kočovala. Specifika různých národů se stírají a Rome tak vlastně hráčům předkládá jen kampaň za Řím a pak úplně totéž, byť v jiném balení. Jednoduše řečeno – není tady nic, co by člověka nalákalo hrát například za Galy. Totéž už totiž zažil v kampani za jednu z římských rodin.

Na druhou stranu by se mělo podtrhnout, že římské tažení je záležitostí na šedesát sedmdesát hodin. A výběr obtížnosti toto ještě zvyšuje. I na tu nejnižší leckdo vypustí duši (hra není přístupná začátečníkům). Vyšší obtížnosti pak hráče nutí, aby využíval všech nabízených prostředků – pomáhal si diplomaticky, vraždil vůdce ostatních, uplácel, rozvážně budoval armádu... Kdo nebere v potaz atributy jednotlivých jednotek, terén, morálku a x dalších věcí, končí. Je toho opravdu spousta a není třeba dodávat, že Rome je definitivně jedna z nejpropracovanějších a nejkomplexnějších strategických her vůbec. A to jsme nejmenovali spoustu dalších drobností: výbuchy sopek, námořní obchod, odkazy na historické události, nabírání zkušeností, možnost svěřit některé oddíly počítači...

Technické zpracování
O kvalitách enginu se toho psalo dost, důležitější ale je, jak se Rome hýbe. Na testované konfiguraci Pentium 2 Ghz, 512 MB RAM a Radeon 9600XT 128 RAM hra při plných detailech šlapala v rozlišení 1280x960 plynule. Podle příspěvků v různých fórech však hráči psali, že jim Rome v pohodě běží i na slabších konfiguracích. Není problém snížit detaily, hře to na ničem neubírá a bližší pohledy na boj, kdy roste požadavky na výkon, stejně člověk mockrát nepoužije. Zvuková stránka dopadla skvěle, hudba i zvuky nemají chybu, což je však u série Total War tradicí.

Verdikt: Rome: Total War jako zabiják času funguje bezvadně. Leckdo u této hry stráví spoustu nocí a bude ji považovat za jednu z nejlepších strategií. A je to tak. Jen si dejme pozor na přehodnocování. Rome je už třetím titulem téže série a při opětovném hraní, které mohly podpořit lépe zpracované kampaně za ostatní národy, ztrácí něco ze svého ducha a zábavnosti. Prostě párkrát to tady už bylo. Na druhou stranu – tentokrát se to povedlo skoro dokonale.